Nemohla jsem absolvovat první Queer Parade v Česku, protože jsem odjela na letní školu do Budapešti. Jenže shoda náhod tomu chtěla, že se krátce po mém příjezdu konala Gay Pride v tomto městě. Přišlo mi proto zcela samozřejmé, že se této akce zúčastním. Mému okolí to zas tak samozřejmé nepřišlo.
V podstatě ze všech stran jsem byla odstrašována, že bych se jako cizinka, která neumí maďarsky a nevyzná se příliš ve městě, rozhodně účastnit neměla – aby bylo jasno, ve stejnou dobu jako Gay Pride se konal i pochod neonacistů. (Jistě není bez zajímavosti, že se jednalo již o několikátý ročník Gay Pride v Budapešti a násilnosti se začaly objevovat teprve minulý rok. Viditelnost gayů a leseb se stává problematickou i v tzv. „gay friendly“ městech, jako je např. Berlín. O obecném ústupu homofobie lze tedy značně pochybovat, ale k tomu se ještě dostanu dále.)
Mezi hlavní a poměrně přesvědčivé argumenty mých přátel, proč bych neměla na pochod chodit, patřilo očekávané násilí ze strany ultrapravicových skupin. Ale taky přesvědčení, že bych se neměla míchat do situace, která je specifická svou lokací. Že prý jde především o protest proti místní vládě, kterému nemohu porozumět. Možná nemohu, ale je to důvod zůstat stranou? Je strach dobrým argumentem nezapojovat se? Mají být demonstrace zábavné? Domnívám se, že nikoli, a proto jsem vyrazila. Následující text není odbornou analýzou maďarské (ani jiné) společnosti a jejího vztahu k jiné sexualitě nežli té heterosexuální. Jedná se o selektivní a osobní popis jednoho odpoledne a nastínění myšlenek, které ve mně vyvolalo.
Tak tedy. V sobotu 7. července jsem dorazila na Deák Ferenc tér, kde průvod začínal. Bylo nutné dostavit se včas, protože v okamžiku, kdy průvod odstartoval, nebylo možné se k němu nikde připojit (a v podstatě ani odpojit). První dojem z místa charakterizovalo enormní množství policistů. Takové, že převyšovalo počet demonstrantů/aktivistů/sympatizantů. Ještě prohledání našich věcí („Nemáte něco nebezpečného?“ – Ptali se i těch na „druhé straně“?) a můžeme vyrazit. Celou atmosféru více než cokoli jiného vystihoval pocit tísně, obav z pokřikujícího davu „za plotem“ (i nesrozumitelná maďarština zde získala jasných kontur), létajících předmětů (Ještě že nemají čas – nebo je to nenapadne? – ty vejce uvařit. Bolelo by to mnohem víc) a slzného plynu... A taky bariér okolo nás. Všude ploty, na jedné straně dokonce jedoucí dodávky, hromady policistů, bez nichž by lidé prezentující různorodost a právo na ni asi neměli šanci ulici Andrássy projít.
I tak všudypřítomný strach a obavy dav ukáznily do takové míry, že se jednalo v podstatě o průvod lidí, kteří nesli duhové vlajky a další "teplé" propriety... Jedinou zbraní vůči nenávistnému davu byl trochu křečovitý úsměv, mávání a tleskání. V cílovém místě, na náměstí Hrdinů, jsme se kvůli sílícím útokům neonacistů (které policie systematicky odrážela, přesto mě kouř, křik a přelévající se davy „za plotem“ nenechávaly klidnou) stáhli do menšího lesíka a tiše čekali. V podstatě se jednalo o paradoxní stav – byli jsme natolik chráněni před okolím, že jsme se stali vězni situace. Přesně takhle působí i homofobie – strach většinové společnosti z homosexuality (ale i obecněji jakékoli sexuality, která je prostě jiná) a nenávist vůči těm, kteří se liší – uvězňuje (nebo může uvězňovat) neheterosexuální jedince. Samozřejmě netvrdím, že všichni gayové a lesby (případně bisexuálové/ky či translidé) mají problémy se svým okolím. Přesto se domnívám, že jsou nuceni neustále vyjednávat svou pozici ve společnosti, ospravedlňovat svoji svobodu zvolit si takového partnera či partnerku, který/á jim vyhovuje, problematicky se dohadovat o právu na stejné legislativní, ale i lidské zacházení atd. Bylo mi z toho smutno. O to víc, že součástí nenávistného davu „za plotem“ byli lidé, které byste si zřejmě při jiném kontaktu „označkovali“ jako příjemné, otevřené lidi. Radost ve mně ale nevzbudili ani ti, kteří „za plotem“ mlčky postávali, bezpečně si průvod fotografovali a využívali plotu jako symbolické hranice mezi sebou a těmi „jinými“.
Jediným opravdu světlým bodem této akce byla duha, která se symbolicky objevila na nebi před koncem akce... Snad se tato duhovost někdy stane oceňovanou součástí každé společnosti. V tomto případě nás po hodině čekání čekal už jenom organizovaný a střežený odchod do uzavřeného metra, které nás odvezlo dál od extremistů, abychom se mohli splynout s davem. Splynout s davem a stát se pokud možno žádoucími občany a občankami, kteří neprovokují a nevybočují.
