Konec (po)hádek v Čechách

Děti, dnes Vám povím pohádku o tom, jak pyšný a mo(u)drý Honza pocítil, že není dobré mluvit pravdu nebo neříkat nic a nechat se „odstřelit" oranžovým Mařenkou, který jako chytrá horákyně použije své bodlé zbraně a přesně ví, kdy má co říct, jak to má říct a komu to říct...na rozdíl od mo(u)drého Janka, jež se domníval, že jeho všeobecná moudrost donutí lid v jeho rodném kraji k tomu, aby i nadále žili pokojným životem...

Konec pohádek v Eechách

Honza měl výborné vzdělání, byl přemýšlivý a myslel to se svým lidem vždy dobře. Postupem času ho již ale přestalo bavit mluvit ke svému lidu tak často jak by měl a rozhodl se, že pro lid bude dělat to nejlepší, ale nebude se o tom všem zmiňovat, jak své názory a následné činy myslí („Lidi přeci chápou, že to s nimi myslím dobře, nač se tedy zbytečně namáhat, že?“…)

A tak Honza reformoval a reformoval…a věřte nebo nevěřte, co se nestalo! Honzův lid začal diskutovat o tom, že Honza již není tak dobrým panovníkem jak se zrpvu zdálo… Ale to ještě nebylo všechno. Honzovi rádci si nebyli jisti, zda činí kroky, které jsou pro lid správné a tak se postavili proti němu. „Janku, takhle by to dále nešlo. Buďto se přizpůsob nebo očekávej, že se za tebe nepostavíme. A jestli si myslíš, že to zvládneš sám, tak se pleteš“…znělo z úst jistého vévody, kterého dříve Jan uznával, ale nyní na něj pohlížel nevrlým a kyselým pohledem.

Navíc, a teď se děti podržte, nebyl vévoda jediným jablkem sváru v Honzově mo(u)drém království. Jistý čeledín se již nemohl dívat na to, jak vévoda ubližuje našemu králi a tak se rozhodl, že…vezme věci do vlastních rukou a bude jednat!Ovšem i z jiných příběhů známe, že nedobří čeledíni si zaslouží buďto výprask od statkáře nebo vypovězení ze statku!Tento čeledín se tuze prozradil. Snad to byla jeho mladická nerozvážnost a touha být něčím více než pouhým čeledínem. Jeho konání vyvolalo v království obrovské pozdvižení…Ano, nyní náš čeledín zpytoval svědomí (dokonce i plakal, chudáček…), ale už bylo pozdě.

Naše království začalo upadat a Jan cítil, že v království už nebude vládnout taková rovnováha jako dříve…Jan již neměl lehké spaní a nebylo se mu co divit, protože: vévoda byl ještě více paličatým než dříve, po čeledínovi zbyla v lidech kyselá pachuť z celého vladařského pokolení, občané byli nespokojeni s reformami a co bylo nejdůležitější – Jan měl před volbami rádců do svých krajů,plných lesů, potoků a říček, plných zvěře, hub, úrodných luk… a nyní se mělo rozhodnout zdali budou vládnout rádcové z jeho království nebo to budou rádcové z Mařenčiny Pomerančové republiky. Jan byl v rozpacích, naštván z toho všeho, co se kolem něj dělo a snad to bylo v jeho povaze, že se rozhodl se současnou situací nic nedělat…(vždyť i pohádky mívají dobrý konec, tak to musí dobře dopadnout!)

V té stejné době se za devatero horami, devatero řekami a devatero nákupními středisky schylovalo v Pomerančové republice k ohromnému tažení, které Jan neočekával ani ve svých nejdivočejších snech (kdeže bylo Sarajevo…). Bylo všeobecně známo, že Pomerančové republice vládl již na první pohled zakomplexovaný Mařenka. Vše co bylo v jejím království modré či moudré bylo ihned zničeno! Mařenka byl tip muže, který vždy věděl, co chce a tak podle toho jednal. Měl rád jenom ty nejdražší a ty nejhezčí věci a proto se kamarádil se samými významnými potentáty a generály, kteří tu a tam něco vykradli nebo někoho zabili…ale to Mařenkvi bylo jedno – byli to přece lidé, kteří mu měli dopomoci získat vytoužený Olymp, o který tak dlouho stál (a cíl byl přeci už na dosah).

Nejúžasnější bylo, když si Mařenka přivezl z ciziny nádherný kožíšek, který byl celý z Kočky. Měl ho tak rád! Nosil jej i v létě… V žertu říkával: „Kočko, já tě mám tak rád, jsme nejlepšími kamarády, na život i na smrt!“Zajímavé na tomto pomerančovém království bylo, že Mařenka uměl vytěžit z minima maximum (ono s říká,že z *ovna bič neupleteš…to však nebyl Mařenkův případ). Vše dokázal dokonale obrátit proti tomu, kdo se mu znelíbil (v našem případě to byl inteligentní, leč nemluvný Janek). Jeho lid, který dříve několikrát zklamal, mu byl schopen vše odpustit (i nevěru, milé děti) a tak byl Mařenka v sedmém nebi, že mu vše vychází,jak chce.

Nechtěl nechat nic náhodě, a proto před nadcházejícími volbami přivedl spoustu rádců (za 4 miliony zlatých!!!), kteří mu měli dopomoci k jeho toužebné výhře na mo(u)drým Janem. „ Dej na nás Mařenko, nejdříve lidem naslibuj, pak to nějak vymyslíme“ radili rádcové. A nutno dodat, že rádci se činili. Hlásali hesla, která mnohý lid hřála u srdce (hesla tuze pěkná, leč nesplnitelná). Samotný Mařenka jezdil na setkávání s lidem v obřím oranžovém vozu taženým několika sty páry koňí (děti, někde se dokonce nevlezla na náměstí, jak ten její kočár byl obrovský) a všude kromě úsměvů rozdával, především chudým a dětem, oranžádu, pomerančové bonbony, ale hlavně sliboval, že s Jankem zatočí a že se všichni budou míti lépe!! (zapomněl jsem dodati, že všude kam jezdil, nosila Kočku na sobě…)

A pak přišel ten podzimní den, kdy se občané ovlivněni „Pomerančovou politikou“ naštvali na mo(u)drého Janka a nechali ho na pospas Mařenkovi, který si jisto jistě mne ruce ještě dodnes a hlasitě se směje, jak jsme my občané tuze hloupí….

Děti, co z této pohádky s (ne)šťasným koncem vyplývá?

1) Něvěřte Mařence – lže Vám

2) Janku – víme, že jsi to myslel dobře. Ale těch „nás“ je jenom pár… Ostatní lidé chtěli vědět něco víc a čekali, že s tím něco uděláš!.

3) Mařenko, mysli i na nás mladé. Prosím tě tedy o jedno – nezadluž nás tak, jak to máš v plánu! A rada na závěr pro všechen lid: NENÍ VŠECHNO ORANŽOVÉ, CO SE TŘPYTÍ!