Pracuji pro společnost, která se rozhodla co možná nejlépe a nejúčinněji chránit své zaměstnance před nemocí Covid 19. Nevím, kolik takových firem v naší zemi je, ale příklad té mojí je nepochybně hodný následování.
Už od jara tohoto roku, tedy od samého začátku.
Pracuji v továrně. Jako dělník. V papírech mám sice napsáno, že jsem operátor výroby – možná to ušlechtileji zní, nicméně pravda je taková, že neoperuji, ale dělám.
S jarem tohoto roku přišla mezi nás nová nemoc, která se rozrostla v celosvětovou pandemii. V naší republice byla velmi záhy přijata velmi tvrdá opatření – naše firma se jim bleskově přizpůsobila.
Někdy v polovině března bylo vedením společnosti nařízeno nosit ve všech prostorách podniku roušku (nebo alespoň šátek či šálu, které by ochránily ústa a nos). Zároveň s tím jsme roušky všichni nafasovali. Netuším, kde je vedení firmy nechalo ušít, ale z Číny určitě nebyly, protože byly poctivé, zelené a vytvořené z látky, z níž se šijí montérky. Dvojité… to se později ukázalo být docela zásadním problémem.
Krom roušek byly rozšířeny prostory kuřárny, která je vedle hlavního vchodu do firmy, aby lidé od sebe při holdování této neřesti mohli být dál. Mám pocit, že se narychlo upravovaly i přestávky, během kterých se mohou zaměstnanci společnosti posilnit ve firemní jídelně (u nás problémy se stravenkami nemáme, u nás se vaří a najíte se tu za ušlechtilých 30,- Kč, přičemž si můžete vybrat ze čtyř druhů jídel…), nicméně to je z mé strany skutečně jenom pocit, já se ve firmě nestravuji, protože denně vaříme doma.
Pravidla v souladu s nařízeními Vlády ČR byla tedy přijata. A realizována!
Strávit však osmihodinovou směnu (s výjimkou přestávky na oddech a jídlo, jíž někteří trávili v jídelně, někteří na kuřárně a mnozí na obou těchto místech…) se ukázalo být z hlediska pracovní výkonnosti zaměstnanců společnosti jako velmi problematické. U nás se totiž pracuje na strojích, které vydávají poměrně dost tepla. Konkrétně já obsluhuji formy, jejichž teplota se pohybuje mezi 60 – 70° C, což je s rouškou na ústech, a tak kvalitní, jakou jsme měli, docela malér. O slabší jedince z našich kolegů se pokoušely dokonce mrákoty.
Jestli do nich někdo upadl, a já jsem přesvědčen, že ano, pak nám to vedení úspěšně zatajilo.
Faktem zůstává, že jsme v těch podmínkách, které ve fabrice jsou, dělat v rouškách prostě nemohli! A nedělali… první reakcí firmy bylo vypuštění manažerů mezi dělnictvo. Ti prolétli halami továrny a odebírali jednotlivým provinilcům, kteří se vystavovali nebezpečí nákazy s rouškou pod bradou nebo na čele, tu dvě stě, tu pět set korun. Záleželo na výši hierarchického žebříčku společnosti, na němž se dotyční nacházeli. Ve finále na tom tak vydělali ti zbabělci, kteří se se zavřením škol uchýlili pod ochranu paragrafu (cca 60 % jejich pravidelného příjmu) s tou průhlednou výmluvou, že musí pomáhat svým ratolestem s jejich distanční výukou. Ti nakonec na svých výplatních páskách našli občas i víc než jejich kolegové, kteří do práce chodili.
Záhy tak vedení společnosti přišlo na to, že odstupy, společenský distanc, může stát nad rouškami. Máme mnoho provozů, kde jsou od sebe při práci jednotliví zaměstnanci dál než dva nebo tři metry. Tady tedy povinnost nošení roušek (výhradně na pracovišti) padla. Navíc nás vedení firmy vybavilo rouškami novými, tzv. „letními“, které opět nebyly stoprocentně šité v Číně, ale v našich končinách. Byly z podstatně poddajnějšího materiálu než ty montérkové, a tak jsme si v nich všichni skutečně oddechli. To do písmene, doslova.
Poslední novinkou naší společnosti pak bylo, že nám sebrala z kuřárny lavičky. Na jedinou směnu, ale stálo to za to. U mašin samozřejmě stojíme, nějakou židličku mají pod prdelkou toliko manažeři. Takže i během přestávky na jídlo a oddech jsme si to odstáli (alespoň my, kuřáci), protože byť na chviličku si sednout nebylo prostě kam. Hned druhý den nás ale všechny čekalo příjemné překvapení – v na jaře rozšířeném kuřáckém prostoru židle. Židle, k jejímž nohám byla přivařena půldruha metrová tyč, která brání, abych se ke kolegovi přisunul blíž, abych s ním mohl poklábosit. Což bych samozřejmě za normálních okolností učinil, abych nemusel řvát a otravovat svými starostmi ostatní.
Pracuji tak pro společnost, která se rozhodla co možná nejlépe a nejúčinněji chránit své zaměstnance před nemocí Covid 19. A to vzhledem k jejich laxnosti i před nimi samými. Osobně si myslím, že jde o příklad hodný následování.
A jestliže na naší kuřárně je mechanicky nemyslitelné se sedícím k sobě přiblížit, očekávám, že podobná opatření budou velmi brzy přijata i v naší jídelně. Alespoň tam zatím nikomu z našich nadřízených nevadí, že čtyři lidé sedí u jednoho stolu. A že to není venku, ale v uzavřené místnosti.
