K příspěvku Vladimíra Kroupy

Přečetl jsem si příspěvek pana Vladimíra Kroupy „Lepší příklad zneužívání dětí pro politický boj jsem si nemohl přát…“ - a je mi z něj úzko.

Lepší příklad zneužívání dětí pro politický boj jsem si nemohl přát…

Mám letitou zkušenost podobného ražení, kdy pár let po sametové revoluci učili mého syna ve škole, jak šílení byli komunisté zločinci. A protože Martin věděl, že jeho dědeček komunista byl (tehdy byli komunisté téměř všichni, ať už z přesvědčení nebo pro možnost vyššího profesního uplatnění), brečel mi doma, že jeho dědeček, kterého má rád, žádný zločinec přece není.

Jenomže podle paní učitelky dějepisu byl. A já jsem svým dětem vždycky vštěpoval, že učitel je neoddiskutovatelná autorita. Nikdy jsem jim neřekl, že ten nebo ten kantor je vůl, i když jsem si to někdy myslel. To jsme si se ženou řekli, když u toho děti nebyly - a blbou známku jsme prostě překousli.

Dvanáctiletému klukovi jsem tehdy vysvětlil, že to paní učitelka řekla jen špatně, že jeho dědu prostě neznala. Nebo jí možná dobře nerozuměl.

A šel jsem do školy. A tady jsem řval. Ředitel školy – taky ještě do nedávna komunista (asi by jinak nebyl ředitel školy…) povolal k našemu jednání dotyčnou učitelku dějepisu, někdejší předsedkyni uličního výboru KSČ a velmi aktivní agitátorku, která na počátku roku 1990 hrdinně odhodila červenou knížku, a tam jsme si všechno vyříkali.

Rozum měl nakonec jak pan ředitel, tak paní učitelka. Už nikdy se nic podobného neopakovalo a v hodinách dějepisu se hovořilo – řekněme – umírněně.

To ale byla doba porevoluční. Doba plná nových očekávání, plná emocí. Třicet let poté, co si náš národ vymohl svobody, jsme v tom zase. Ovlivňujeme – a to velmi zásadním způsobem - myšlení našich potomků. Ne snad se zlým úmyslem, ale ve jménu našeho přesvědčení, které je to jediné správné.

To je špatně – dětem bychom měli dát prostor a čas na to, aby si utvořily vlastní názor. Ne je (formou nevinného domácího úkolu) nutit ke ztotožnění se s našimi pravdami. To jsou praktiky totality, nikoli demokracie.

Možná by školy měly více dbát na to, aby studenti, hovoří-li o minulosti (to pro lepší budoucnost), která byla tak strašná, o ní něco věděli. Tím spíš, že se naše děti (nebo některé z našich dětí) účastní demonstrací.

Proč? Některé mají nepochybně přehled, většina ale vůbec neví, která bije. V roce 2001 jsme se například smáli scénce Kaisera s Lábusem: „Dejme tomu, že je rok 2010, 2012 - a je hodina dějepisu…“

HODINA DĚJEPISU (2001)

Vezměte ty otázky, které tu pan učitel položil, a zadejte je svým dětem. Dokážou odpovědět alespoň na některou z nich? A pokud s tím budou mít problém, jsou připraveny, schopny se racionálně rozhodnout, zda demonstrovat za to či ono? Nebo je to jen názor někoho, ať už je to kdokoli?

Zadávejme dětem domácí úkoly, dávejme jim texty, které mají analyzovat. Ale nepodsouvejme jim tím své přesvědčení, ať si svůj názor vytvoří samy. Naše děti nebo vnoučata nejsou hlupáci. Mají svou hlavu a není třeba jim jí jakkoli a čímkoli podrbat.

Pane Kroupo, za Váš příspěvek děkuju, obrovská KARMA. A pozdravujte dceru. Ať není smutná. Nakonec už si nějaký tatínek prvňáka vyřval, že jeho potomek nemusí psát domácí úkoly. Kdyby bylo nejhůř, zkuste to taky tak.