Odbory nejsou přežitek, stejně jako není přežitkem pevná linka

Kolega bloger Oto Kaděrka v úterý vyjádřil svůj názor, s nímž se neztotožňuji ani malinko. Já chápu, že jeho setkávání se s odboráři z pozice manažera olomouckého Dopravního podniku takovému pohledu může nahrávat, ale…

Odbory jsou přežitek jak pevná linka

Odborové organizace jsou jedinou legální pákou v této zemi, kterou zaměstnanec (často v „nespravedlivém“, někdy spravedlivém boji) na svého zaměstnavatele má.

JEDINOU! Neboť vzpoura jednotlivce je pustou anarchií.

Roku 2006 byl významně novelizován zákoník práce. Měl být liberálnější (svobodnější) než jeho do té doby platná podoba, která – a ano, já to přiznávám – dávala zaměstnancům více práv než povinností a zaměstnavatelům více povinností nežli práv. Tady se situace otočila, rošáda se odehrála obrovská, zaměstnanci o velkou část svých práv přišli a zaměstnavatel nad jejich profesními životy dostal v podstatě neomezenou moc.

Tomu se u nás říká liberalizace…

Význam odborových organizací začal tak být zásadní. Za přežitek je tedy nepovažuji, stejně jako pevnou linku, která má v naší společnosti, v jejích firmách a hlavně institucích stále své pevné místo. Stačí se na internetu podívat do kontaktů jakéhokoli úřadu, jakékoli společnosti, školy, nemocnice, nevím čeho všeho ještě, mobilních kontaktů tu najdete poskrovnu (a jenom někde), zato pevných linek jsou kontakty plné. To ale jen tak mimochodem.

Pan Kaděrka na činnost odborů hledí z pozice manažera olomouckého dopravního podniku a vypráví nám, že odbory u nich v podstatě nic nedělaly, jen každý rok prahly po desetiprocentním zvýšení mezd.

Já se na odbory dívám z pozice někdejšího zaměstnance pražského dopravního podniku a jestli kolega bloger jen pustě neblábolí, pak Pražáci měli skutečně co svým kolegům z Olomouce závidět. Protože my jsme v Praze na odborové úrovni s vedením podniku řešili především nedobré pracovní podmínky. Jen pro příklad: mít možnost v parních letních měsících otevřené dveře kabiny, protože při zavřených se teplota v kabině (když jsme jeli proti sluníčku – např. linka č. 22 z Hostivaře na Bílou Horu; jízdní doba cca hodinu a deset minut) šplhala nad 50°C. Nebo možnost pohodlné obuvi, nějakých tenisek, „botasek“, nejen vyžadovaných polobotek. Trička, nikoli košile s povinnou kravatou na krku. O kvalitě materiálu těchto oděvů asi netřeba diskutovat. Ale to je banalita – řešili jsme třeba provozní problém, kdy návěstidlo pro tramvaje ukazovalo trvale návěst zakazující jízdu (vypadnou-li světla na křižovatce, pak taková návěst je podle drážního zákona, pod nějž tramvaje také spadají, jednoznačné STŮJ), přičemž když tuto skutečnost hlásíte na dispečink radiostanicí, příkaz nadřízeného zněl: „POMALOU A OPATRNOU JÍZDOU PROJEĎTE!“ Víte, kolik bylo nehod na křížení tramvajové trati (mezi I. P. Pavlova a Karlovým náměstím – výjezd z vedlejší ulice) s pražskou magistrálou (ulice Legerova a Sokolská - hlavní), kdy se do křižovatky sunul pomalou a opatrnou jízdou zděšený tramvaják, aby do něj vletěl nějaký střelec z magistrály? A nehoda šla samozřejmě za řidičem tramvaje, DP si nad tím vesele umyl ruce. A nedej bože, když se tramvaják šprajcnul a oznámil, že do tohohle teda nejde. Za to byl citelný prémiový postih. Nebo otázka přestávek, především těch bezpečnostních. V Praze je mnoho míst, kde je individuální automobilová doprava na úrovni veřejné – a ve špičce kolony aut před tramvají. Jízdní řád můžete zahodit, nemáte šanci jet podle něj. A tak nakonec obratiště (konečnou tramvaje, smyčku), kde tu pauzu máte mít, proletíte rychlostí blesku a zpátky na trať. Přestávka se nekoná… a mohl bych pokračovat dál a dál.

A tak zatímco v Olomouci s odboráři Oto Kaděrka řešil především mzdy svých provozních zaměstnanců, v Praze tohle odborové organizace řešily až naposled. Ne že by přidat pro své lidi nechtěly. Brát víc peněz chce samozřejmě každý z nás.

My jsme v Praze například umožnili (a byl to tah vynikající…) tehdejšímu primátorovi hl. m. Prahy doktoru Pavlu Bémovi zkusit si řídit tramvaj. Právě proto, že se o metropolitních tramvajácích vyjadřoval s neskrývaným despektem. Projel se naším městem (samozřejmě měl vedle sebe učitele elektrických drah – prostě taková tramvajácká „autoškola“) a byl nepříjemně překvapen. A už nikdy proti řidičům tramvají po tomto testu nevystoupil.

Existuje video (je dvacet let staré…). Jeho kvalita je mizerná. Ale kdo máš chuť, podívej se.