Školní lapálie vnuka Víti

Problém je v tom, že co je pro mne lapálií, pro dušičku jedenáctiletýho kluka je Patálií s velkým „Pé“!

Mělo mi to bejt divný už před rokem (nebo skoro před rokem), kdy se přišel babičce a dědovi pochlubit s pololetním vysvědčením. Měl samé jedničky, jenom jednu dvojku. Z výtvarné výchovy…

Přešel jsem to mávnutím ruky a když jsme s Víťovými rodiči osaměli, vyjádřil jsem svůj názor. Totiž že paní učitelka, kterou vnuk na kreslení má, je dle mého mínění „šahlá“, protože „výchovy“ – tedy výtvarka, hudebka popř. tělocvik jsou předměty, které mají průměry zvyšovat, vylepšovat, ne naopak. Dokonce si neumím představit, že by se moje třídní za mne na pedagogické radě do krve neservala kvůli známce na vysvědčení z hudební výchovy, z níž jsem musel být díky svému zpěvu na regulérní čtyřku.

Vždycky jsem totiž zpíval tak strašně falešně, že jsem i československou státní hymnu na základní škole toliko recitoval, neboť kdybych jí odzpíval, patrně bych narušil statiku školní budovy, jejíž zdi měly při mém hudebním projevu tendenci praskat, přičemž bych pravděpodobně dostal do kriminálu také své rodiče, neboť to nešlo vyhodnotit jinak než jako urážku státního symbolu. Zpíval jsem tak otřesně, že jsem byl patrně jediným vojákem Československé lidové armády, který při čepobití (ti starší si to pamatují: to se při pochodovém rázování buzerákem v kasárnách prozpěvovaly bojové písně typu „Přes spáleniště, přes krvavé řeky“) prohlásil, že zpívat nemůžu a jemuž hodnostně vyšší tvrdili, že se to, že zpívám falešně, v tom množství ostatních hlasů ztratí. Neztratilo. Vyzkoušelo se to jednou a od té doby jsem to dával s požehnáním velitele pluku pouze z playbacku.

Přesto jsem nikdy na vysvědčení dvojku z hudební výchovy nedostal.

Můj vnuk kreslí výrazně kvalitněji, než jsem kdy já zpíval. Nikdy z něj přesto nebude Leonardo da Vinci, Josef Mánes nebo Mikoláš Aleš.

Jako důkaz tohoto tvrzení přidávám obrázek, který Vítek namaloval a za nějž byl, teď již v 5. třídě, „honorován“ známkou 3:

Klučina trpí… proto jsem v úvodu napsal, že co je pro mne lapálií, je pro něj patálií. Došlo to dokonce tak daleko, že to zeťák nevydržel a do školy napsal e-mail. Dovolím si ho odcitovat:

Vážená paní ředitelko, vážená paní zástupkyně.Náš syn Víťa, který chodí do 5.B, včera přinesl trojku za obrázek, který tvořil v hodinách VV. Tento školní rok je to již podruhé. Paní učitelka R., dle mého názoru, nasadila zvláštní metr při posuzování tvůrčího ducha u svých žáků. Každé dítě je přeci jiné, jinak kreslí, zpívá, cvičí. Výchovy by měly být hodnoceny i s trochou empatie. Výtvarná výchova přeci není středobodem vesmíru. Jak to vidím já, jako rodič?

• Žák má nadání, kreslí nádherné obrázky - hodnotím 1.
• Žák se snaží, není tak výtvarně nadaný - hodnotím 2.
• Žák je lajdák, nesnaží se, nepracuje v hodině - hodnotím 3.

S čistým svědomím Vám mohu napsat, že náš Víťa spadá do prvních dvou kategorií. Je výborný žák, který nosí takřka samé jedničky. Doma se pilně učí. Pokud něčemu nerozumí, doučí se a následně si známku opraví. Jak ale máme doučovat hodiny VV?Tento e-mail bych asi ani nenapsal. Ale těch střípků už bylo několik a nešlo nad tím jen mávnout rukou.Ve 4. třídě v 1. pololetí měl Víťa samé jedničky a jen jednu dvojku. Nemusím asi psát, z jakého předmětu. To zamrzelo, ale nějak dál jsme se nad tím nepozastavili. Další střípky přicházejí postupně v páté třídě. Obrázky hodnocené trojkami, a to nejen u našeho syna. Nejednou se nám také stalo, že paní učitelka hodnotí i obrázky nakreslené např. v hodinách českého jazyka, vztahující se k probírané látce. Z Víti asi nikdy nebude malíř a kreslíř, miluje fotbal. Tak je pro mě nepochopitelné, že přinese z českého jazyka jedničku za vyjmenovaná slova a následně dvojku nebo trojku za obrázek namalovaný v hodině Čj.V příloze posílám jeden z obrázků, který byl hodnocen známkou 3. Ani synovi nedokáži vysvětlit, co udělal špatně.Prosím Vás tímto o posouzení toho, zda je nutné výchovy hodnotit takto přísně.Moc děkuji za Váš čas při čtení mého e-mailu.S pozdravem…

Neublížil ale zeťák Víťovi ještě víc, než mu paní učitelka „ubližovala“ doteď? A co si o tom myslíte Vy ostatní?