Prvorozená holka

Milé koležanky, když se narodíte svým rodičům jako první dítě a jste holka, tak máte pocit, že si to své místo na slunci prostě musíte vybojovat. 

Ono se samozřejmě dodnes ve většině rodin očekává, že prvorozený má být chlapeček a spousta maminek chytá tatínky v porodnici chlácholivě za ruku se slovy, neboj, příště to určitě vyjde. V době ultrazvuku a různých jiných metod je fakt, že už to není pro tatínky takový nervák přímo u porodu, a že mají čas se na pohlaví miminka psychicky připravit. Naštěstí už nežijeme v době středověku nebo v zemích, kde omezují porodnost na jedno dítě a my holky jsme dokonce řádnými následnicemi panovnických trůnů. Tomu mému tatínkovi se povedl druhý pokus úspěšně a vím, že nás s bráchou miloval stejně a velmi.

Když začneme chápat své pohlaví a jeho plusy a mínusy, je to jako na houpačce. Zatímco chlapečci se mění ve školce při dětských hrách na kutily, hrdiny, stavitele, hasiče a automobilové závodníky, my holčičky trpělivě přebalujeme mimina, uklízíme a vaříme. Pak ale s nástupem do školních lavic zjistíme, že jsme vytrvalejší a pečlivější, a tak nám to jde mnohem líp. Navíc je to období, kdy kluky o hlavu přerosteme a jsme fyzicky zdatnější než ti budoucí pánové tvorstva. První chuť sladkého vítězství nás začne hnát vpřed a chceme dokázat sobě i širokému okolí, že jsme nejen stejně dobré, ale lepší. A tak proplouváme základní školou na vlně pocitu své vlastní dokonalosti. Příchodem na střední se to ale bohužel nebo možná bohudík srovná. Začnou být fyzicky zdatnější a v některých předmětech výrazně vynikat. Například matematika posunutá o level výš, než jsou kupecké počty, zůstane pro nás, pohlaví ženské, ve valné většině případů už záhadou navždy. A se vzájemnou fyzickou přitažlivostí přicházíme na to, že jen dohromady to funguje správně. Jsme ženami a toužíme si najít toho svého ochránce naší jemnosti a zranitelnosti.

Jedinečnost ženského a mužského pohlaví by měla být zachována, protože každý máme svou nezaměnitelnou roli v koloběhu života. Nejsme nikdo horší, ale ani lepší. Donucovací prostředky fyzické síly nebo vždy přítomných slz jsou podpásovky.

A je ale samozřejmě na místě složit hlubokou poklonu všem těm ženám, které po staletí bojovaly za to, že narodit se holčičkou už nebolí a že to je docela fajn. I když samozřejmě taky sem tam tvrdím, že jestli ještě jednou na svět, tak jedině jako chlap. A protože jsem porodila svému muži následníka na poprvé, tak jsem si mohla dopřát luxus mít svou vysněnou holčičku bez pocitu nesplnění toho, co se od nás po staletí očekává. A je báječná, ostatně tak, jako její matka!

Pokud se se mnou chcete podělit o svou zkušenost nebo názor, jsem tu pro vás na: [e-mail] nebo na facebookových stránkách „Koležanky – blog Dagmar Dudkové".

Vaše koležanka ze Slezska