Totální islám

V průběhu letošního roku převzal Islámský stát po Al-Káidě roli hlavního veřejného nepřítele Západu, přičemž tato výměna proběhla jak v diskursu evropských a amerických médií, tak i v aktivní zahraniční politice zemí, jež se k západnímu světu hlásí. Přestože západní média a politici nahlížejí Islámský stát a Al-Káidu prakticky stejným způsobem – jako organizace hlásající a bojující zaextrémníaradikálníverzi islámu, proti kterým je třeba vést ozbrojený boj –, v podstatě, struktuře a principech fungování těchto dvou politických entit lze sledovat značné rozdíly.

Z hlediska její struktury, fungování a cílů představuje Al-Káida typickou moderní teroristickou organizaci. Podle amerického politologa, právníka a poradce několika amerických prezidentů Philipa Bobbitta terorismus v každé historické éře neguje a útočí na převládající zdroj státní legitimity. Zatímco v období dynastických monarchií 18. a 19. století teroristické organizace podnikaly atentáty na panovníky a členy vládnoucích rodů a v následujícím období národních států usilovaly o emancipaci národních menšin, v současné době liberálních demokracií teroristé podle Bobbitta útočí na lid, protože jeho hlasy představují zdroj státní legitimity. Usáma bin Ládin dobře chápal tuto logiku, když kupříkladu ve svém „Dopisu Americe“ z 24. listopadu 2002 vysvětlil, že vede útoky proti americkému lidu, protože Američané si ve volbách zvolili vládu, která se podílí na utlačování muslimů v Palestině.

Islámský stát se této logice vymyká. Hledáme-li v politické teorii kategorii nejlépe odpovídající politické entitě nazývající se Islámský stát, jež byla letos vyhlášena a dosud funguje na území Iráku a Sýrie, zjišťujeme, že pro její pochopení je nejvhodnější model totalitního revolučního hnutí, potažmo totalitního státu.

Totalitarismus v teorii a praxi

Koncept totalitarismu vznikl v 50. letech minulého století coby nástroj pro teoretické uchopení nového typu diktatur, jež byly vybudovány v Sovětském svazu a nacistickém Německu. Podle Hannah Arendtové byla vedle bezprecedentní kontroly veškerého politického, ekonomického i soukromého dění pomocí moderních technologií hlavní esencí totalitní vlády snaha vytvořit „nového člověka“ a přetvořit tak společnost v souladu s ideologií, která odpovídala na všechny teoretické i praktické otázky života. V případě nacismu se jednalo především o rasové inženýrství, zatímco v komunismu šlo primárně o sociální inženýrství. Totalitní režimy dle Arendtové zároveň prokazovaly inherentní snahu expandovat ve jménu ideologií, jež realizovaly.

Zatímco Arendtové koncept je čistě akademický a nikdy nebyl zcela přijat historiky zabývajícími se studiem dějin domněle totalitních režimů, následující teorie Carla Fridricha a Zbigniewa Brzezinského naopak vycházela z historické praxe. Totalitní režim dle nich vykazuje pět základních rysů: ideologickou legitimitu, vládu úzké skupiny osob v čele s jedním vůdcem, policii terorizující obyvatelstvo a monopol vlády na kontrolu komunikace, zbraní a ekonomiky.

Potřeba rozlišit rozmanité druhy nedemokratické vlády vedla v 60. letech ke vzniku teorie autoritářských režimů, jejímž průkopníkem byl emigrant z frankistického Španělska Juan José Linz. Základním rozdílem mezi totalitním a autoritářským režimem byla dle Linze přítomnost, respektive absence politické mobilizace obyvatel. V totalitním režimu se vláda snaží občany politicky mobilizovat, kdežto v autoritářském režimu je jejím cílem naopak depolitizace soukromého a ekonomického života. Základním modelem autoritářského režimu bylo Frankovo Španělsko.

Nejpozději od 80. let začalo ovšem být ve světle postupujícího historického výzkumu patrné, že ani klasické totalitní režimy nikdy zcela neovládaly společnosti, jimž vládly. Pojem totalitní proto začal být používán jednak pro režimy pokoušející se o totální kontrolu společnosti, jednak pro režimy provádějící – v souladu s Linzovou teorií – intenzivní politickou mobilizaci obyvatel. Kromě klasických totalitních režimů v nacistickém Německu, Sovětském svazu a Číně Mao Ce-tunga revidovaná kritéria totalitarismu splňovaly již jen režimy vládnoucí v menších státech třetího světa, zejména v Severní Korey od roku 1953 a v Kambodži v letech 1975 – 1979. Přes oblibu používání tohoto označení (nejen) českými novináři je většina nedemokratických režimů z teoretického hlediska autoritářská, nikoliv totalitní.

Pozemské a nadpozemské cíle

Zatímco strukturu Al-Káidy můžeme popsat jako neteritoriální síť tvořenou navzájem propojenými buňkami, která se rozprostírá po celém světě, Islámský stát byl od počátku budován jako státní aparát s jasně vymezenou, i když expandující, územní základnou, jehož primárním účelem byla ochrana sunnitských muslimů na území Iráku, nejprve před sekulárním režimem Saddáma Husajna, následně proti šíitské vládě Núrího Málikího. Přestože cíle obou organizací jsou na rétorické rovině shodné – porazit Západ v politickém a kulturním smyslu a vybudovat globální chalífát zahrnující všechny sunnitské muslimy, cesty, po kterých se za tímto cílem vydaly, jsou značně odlišné.

Al-Káida jakožto zastřešující organizace („umbrella organization“) spojovala navzájem nezávislé teroristické buňky pokoušející se o destabilizaci a svržení místních prozápadních režimů s abstraktní představou, že světový chalífát vznikne následným spojením těchto místních buněk. Nejspektakulárnější počin Al-Káidy, útoky 11. 9. 2001, dokládá její neteritoriální podstatu. Útoky na Světové obchodní centrum nebyly součástí promyšleného boje za ovládnutí území Spojených států, ale spíše součástí chaotické kampaně za zdiskreditování americké vlády a hodnot, na nichž zakládá svou legitimitu.

Islámský stát se naopak rozhodl budovat sunnitský chalífát z pevné základny na území Iráku a Sýrie a na rozdíl od Al-Káidy se tak za nadpozemským cílem vydal pozemskou cestou. Když se v červnu letošního roku podařilo Islámskému státu konsolidovat teritoriální základnu, symbolicky si ze svého názvu odebral přívlastek vázající ho k území Iráku a Levanty.

Odlišná podstata a jen částečně se překrývající cíle ovšem nebránily Islámskému státu a Al-Káidě v příležitostné spolupráci, například v počátečním stádiu občanské války v Sýrii či na destabilizaci Málikího režimu v Iráku. Podobně mohou obě organizace spolupracovat i v budoucnu v boji proti prozápadním vládám v Saúdské Arábii, Jordánsku a Turecku.

Hnutí za totální islám

V organizační struktuře Islámského státu lze najít mnoho rysů, které odpovídají modelu totalitního hnutí, jenž byl před více než 50 lety vytvořen na základě politických organizací, které nastolily totalitní vlády v Rusku a  Německu. Nemám ovšem na mysli „vládu úzké skupiny osob v čele s jedním vůdcem“ – takových režimů existovala a existuje celá řada. Na Islámském státu je pozoruhodná vážně míněná snaha vybudovat autentickou islámskou společnost prostřednictvím přeměny každého jednotlivce, respektive „vytvořením nového člověka“. Dle dostupných zdrojů se ze strany nové vlády nejedná o rétorickou zástěrku, ale o jeden z hlavních programových cílů, kterému je ochotna obětovat mnohé politické a ekonomické výhody, například spolupráci se sunnitskými vládami ve státech Zálivu či legální přístup na světový trh s ropou.

Reportérům internetového zpravodajského kanálu VICE News se v srpnu letošního roku dostalo pozvání do hlavního města Islámského státu Rakká, kterým je provázel tiskový mluvčí Islámského státu Abú Mosa. Rakká byla Islámským státem dobyta v březnu 2013 a za sedmnáct měsíců se nové vládě podařilo v kdysi západně vyhlížejícím syrském městě zcela změnit každodenní život. Radikální verzi islámu bylo podřízeno nejen fungování státní správy, soudů a ekonomiky, ale rovněž soukromí život obyvatel. Reportéři VICE News zdokumentovali práci mravnostní hlídky Hizba, jež projíždí ulicemi města a kontroluje, zda všechny aspekty života obyvatel odpovídají pravidlům islámu, a to včetně oblékání a stravování. Následně pod vedením Abú Mosy navštívili místní věznici, kde měli možnost hovořit s vězni čekajícími na rozsudky za prohřešky proti islámu, například držení alkoholu. Nejsymboličtěji v celé čtyřicetiminutové reportáži ovšem působí scéna, kdy se reportéři táží tiskového mluvčího, zda má čas vídat se s rodinou. Mosova odpověď je záporná: „Upřímně řečeno, nemám. O posledních svátcích jsem svým dětem řekl, že jim nekoupím žádné sladkosti, dokud nebudou moci slavit také děti z Dará a Homsu. (…) Upřímně, rodina je pro mne nejméně důležitou věcí. Existuje zde vyšší cíl. Kdyby všichni seděli doma s rodinou, nikdo by nebránil muslimy.“ Abú Mosa byl údajně zabit během spojeneckých náletů na Sýrii 21. srpna.

Paradoxně je to ale právě veřejně zatracovaná předchozí západní modernizace Sýrie a Iráku, co Islámskému státu technicky umožňuje totálně kontrolovat společnost žijící pod jeho vládou. Vyspělá infrastruktura a komunikační sítě v Sýrii a Iráku dávají možnost mobilizovat jejich obyvatele způsobem, o kterém se například Talibanu v Afghánistánu ani nesnilo.

Otázkou zůstává, nakolik islámské náboženství představuje totalitní ideologii samo o sobě, respektive v jaké míře Islámský stát sleduje ideologizovanou a překroucenou verzi tohoto náboženství. Historie zná mnohé autoritářské (nikoliv ovšem totalitní) režimy, které sledovaly ideologii vycházející z křesťanství – například klerofašistické vlády v Rakousku 30. a na Slovensku 40. let minulého století či již zmiňované Frankovo Španělsko.

Hnutí nazývající se Islámský stát a státní útvar, který jím byl letos 29. června vyhlášen, lze po více než 30 letech považovat za první pokus o vybudování autentického totalitního režimu. V rámci rozvíjení analogie s klasickými totalitními hnutími můžeme Al-Káidu přirovnat ke komunistické internacionále – mezinárodní organizaci spojující místní revoluční hnutí a Islámský stát k bolševické straně – jednomu z oněch hnutí, kterému se podařilo uchvátit moc ve své zemi.

Strategie proti Islámskému státu

Výše načrtnutá analogie v sobě nicméně skýtá naději na reálnou porážku Islámského státu. Vzhledem k jeho pevnému spojení se sunnity obývaným územím Iráku a Sýrie by ke svržení vlády Islámského státu mělo patrně stačit dobýt a ovládnout jeho územní základnu. Nezdá se být pravděpodobné, že Islámský stát bude metastázovat do jiných zemí tak jako Al-Káida po dobytí Afghánistánu a svržení tamního režimu, jenž jí poskytoval útočiště.

V souvislosti s možností porážky Islámského státu je ovšem vhodné poznamenat, že po zkušenostech invazí západních koalic do Afghánistánu a Iráku není reálná naděje, že by území, na němž se v současnosti rozprostírá Islámský stát, mohla ovládnout místní liberální opozice dosazená západními okupačními vojsky. Coby vhodnější a potenciálně úspěšnější strategie se jeví podpora pragmatické autoritářské opozice Islámského státu: Bašára al-Asada v Sýrii, sunnitských povstalců, Kurdů a umírněných šíitů v Iráku, přestože to bude znamenat obětování jeho územní celistvosti.