Stopy vedou do Kremlu

Ukrajinu a Sýrii od sebe dělí dva a půl tisíce kilometrů, a přesto má současné dění v těchto zemích mnoho společného. Ozbrojené střety, které se v nich odehrávají, a jež jsou s napětím sledovány celým světem, většina pozorovatelů považuje za občanské, domácí konflikty. Podíváme-li se ovšem na pozadí tamějších bojů, zjišťujeme, že jsou důsledkem systematické a konzistentní zahraniční politiky Ruska. Přitom se nezdá, že by ve světovém měřítku tato politika narážela na odpor.

Syrská válka a ukrajinské povstání 2014

Podle agentury Reuters Rusko v prvních lednových týdnech nového roku zvýšilo a urychlilo své zbojní dodávky syrskému režimu, a to včetně obrněných vozidel, neviditelných letounů a dálkově řízených střel, čímž pomohlo prezidentu Bašáru Assadovi vyrovnat své síly s opozicí, jež v předchozích měsících pozvolna získávala převahu. „Moskva, která se snaží posílit svůj diplomatický a ekonomický vliv na Středním východě, byla v průběhu tříleté občanské války v Sýrii hlavním Assadovým dodavatelem konvenčních zbraní. Ve spojení s blokováním jakýchkoliv snah Západu o jeho potrestání sankcemi za použití násilí vůči civilnímu obyvatelstvu tak byla klíčovým zdrojem jeho podpory.“ Nové ruské dodávky přišly v kritickém okamžiku konfliktu, kdy nárůst role radikálních islamistů v řadách syrské opozice dává na Západě vznik pochybnostem o správnosti její podpory. Některé země, jež se na počátku konfliktu stavěly proti Assadově režimu, nyní zvažují spolupráci s jeho vládou v otázkách bezpečnosti.

Opoziční protesty proti ukrajinské vládě získaly v posledních týdnech rozměr národního povstání proti stávajícímu režimu. Je přitom stále patrnější, že vládnoucí režim představovaný po demisi vlády již jen prezidentem Janukovyčem, se dostal do role ruského satelitu, která byla v době jeho vzniku po relativně svobodných volbách v roce 2010 pouze jednou z jeho vlastností.

Pro Vladimira Putina je sport nejen oblíbeným koníčkem v soukromém životě, ale rovněž oblíbeným pracovním nástrojem ve veřejném politickém životě. Tak jako v srpnu 2008 Putin využil zájem celého světa o olympijské hry v Pekingu k pomoci separatistům v Jižní Osetii a upevnění ruského vlivu v autonomních oblastech Gruzie, posiluje nyní svůj vliv na Ukrajině, jež po oranžové revoluci v roce 2004 načas vypadla z ruského orbitu, zatímco oči celého světa se upírají na olympiádu v Soči, která je jeho osobním projektem a chloubou.

Vzplála opět studená válka?

Podle komentátorů amerického magazínu Forbes jsou nyní Spojené státy v nové studené válce s Ruskem. Politolog a přispěvatel televizní stanice Fox News Doug Schoen ve svém článku „Obama nechává Putina tahat za všechny nitky“ vyjmenovává současné zahraničněpolitické problémy Spojených států a za všemi nachází Putinovu systematickou snahu o rozšíření ruského politického vlivu:

Rusko je hlavním pilířem, o nějž se opírá syrský režim. Také na konferenci ve Švýcarsku zahájené v lednu se Rusko staví do role garanta mírového řešení syrského konfliktu a tranzice tamního režimu.

Zatímco američtí zákonodárci debatovali o uvolnění sankcí vůči íránskému režimu, vydal ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov prohlášení „Máme v úmyslu pokračovat v rozšiřování navzájem výhodných vztahů s Íránem a vzájemné spolupráce v zájmu regionální stability a mezinárodní bezpečnosti… Očekáváme upevnění pozitivního směřování všech oblastí rusko-íránské spolupráce.“

Na tiskové konferenci v prosinci 2013 nazval Putin odposlechy NSA „nezbytnými pro boj s terorismem“, zatímco Rusko stále poskytuje azyl Edwardu Snowdenovi.

Podle Douga Schoena ve všech těchto případech Rusko přelstilo Spojené státy a Obamova administrativa jako by to stále neviděla. Přestože spolu syrská válka, íránský jaderný program a kauza Edwarda Snowdena zdánlivě nesouvisí, v pozadí všech tahá za nitky jediný muž: Putin.

Schoen je ve svém doporučení nekompromisní: „Nikdy není pozdě postavit se vlastním nepřátelům. Zaujmout rozhodný přístup a říci Putinovi jednou a nahlas, že víme, že podporuje všechny tyto režimy a že se s tím již nehodláme smiřovat“.

Melik Kaylan, válečný zpravodaj a Schoenův spolupracovník v magazínu Forbes, ve svém komentáři pojímá celé téma šířeji: „Můžeme začít uvědoměním si, že jsme opět ve studené válce. Přinejmenším druhá strana se v ní nachází a my jsme se jí dosud nepostavili. Měli bychom posílit svou stranu, oživit svou společnou identitu Západu. Pojem ‚západní civilizace‘ se dnes užívá jen ironicky či akademicky a Evropa stěží probouzí naše emoce. V tomto ohledu, tak jako v mnoha jiných, nás zmátl multikulturalismus. Rusové vědí, kým jsou. Opět stojí u bran do Evropy. A tam musíme začít.“

Liberální atlanticismus

Skutečným objektem nářku zastánců realistické pozice v americké zahraničněpolitické debatě ovšem není domnělá slabost současné Obamovy administrativy a její momentální neochota pustit se do otevřené konfrontace s Ruskem, jak by si realisté přáli, nýbrž starší a hlubší tradice americké zahraniční politiky, jejíž kořeny sahají k samotnému vzniku Spojených států a která byla během jejich dvousetleté historie opakovaně potvrzována.

Spojené státy americké nevznikly v 80. letech 18. století uznáním ostatními státy, jak bylo v té době zvykem v Evropě, nýbrž jednostranným vyhlášením nezávislosti. Od samého počátku své samostatné existence se však nereprezentovaly jako klasický teritoriální stát, ale coby revoluční projekt pozemského ztělesnění ideje svobody – maják, k němuž ostatní národy vzhlížejí na své cestě za svobodou.

Zasazení legitimity Spojených států především do morální sféry bylo umožněno jedinečnými okolnostmi jejich vzniku a geografickou polohou. Stát vybudovaný idealistickými radikálními liberály „na zelené louce“, z východu a západu chráněný tisíci kilometry oceánu, na jihu sousedící s takřka neobydlenou pouští a na severu s podobně smýšlejícím, ale nepoměrně slabším spojencem, se nemusel obávat o svou existenci a řešit otázky bezpečnosti tak jako evropské státy. Přestože praktická domácí politika posuzovaná dnešními měřítky tomu neodpovídala, sebepojetí Američanů bylo vždy revolučně idealistické. Referenčním bodem národní identity Spojených států nejsou, na rozdíl od evropských národů, půda a jazyk, nýbrž ideje.

Poté, co se Američanům během sta let podařilo konsolidovat samostatný stát, se idea svobody začala měnit z defenzivního prostředku legitimizace vlastní nezávislosti v ofenzivní prostředek legitimizace šíření svého vlivu a zahraničních intervencí.

Projevem politického vzestupu Spojených států byla již deklarace Monroeovy doktríny v roce 1823. Prezident Monroe vyhlásil celý americký kontinent a západní polokouli za oblast amerického státního zájmu. V morální rovině měla Monroeova doktrína izolovat americký prostor míru a svobody od evropského prostoru despotismu a korupce. Když prezident Woodrow Wilson roku 1917 prohlásil, že princip Monroeovy doktríny musí být zobecněn, změnila se Monroeova doktrína z obranného konceptu izolace v útočný nástroj globální intervence. Slovy Henryho Kissingera: „Zatímco se Amerika obracela k Evropě zády, uvolňovala si ruce k expanzi na západní polokouli. Pod deštníkem Monroeovy doktríny mohla Amerika sledovat politiku, která se vůbec nelišila od snů kteréhokoli evropského krále. Byla to politika rozšiřování obchodu a vlivu, územní anexe.“

Nový machiavellismus

Morální ospravedlnění a nejasně vymezená sféra státní suverenity zůstaly v americké zahraniční politice přítomny do současnosti a projevují se i v přístupu Spojených států k nynějším krizím. Třebaže američtí komentátoři z řad realistů vytýkají své vládě pasivitu ve vztazích s Ruskem, zahraniční politika Spojených států již více než sto let není jeffersonovsky izolacionistická, ale wilsonovsky – idealisticky – intervencionistická. Z pohledu realistického pojetí zahraniční politiky spočívá problém wilsonovského přístupu v tom, že budování sfér vlivu a vyvažování mocenské rovnováhy nepovažuje za dostatečné důvody pro intervenci. A zdá se, že idealistické důvody nejsou ani v Sýrii, čelící radikálním islamistům, ani na Ukrajině, v níž se proevropské vlády ukázaly být stejně nedemokratické jako ty proruské, dostatečně patrné.

V tomto bodě narážíme na hranice idealistického přístupu, vymezené otázkami národní bezpečnosti, které je nucena respektovat každá vláda. Jak si ironicky a s lítostí uvědomuje i Melik Kaylan: „Putin je naším spojencem proti Al-Káidě a proti nemilosrdnému nepříteli můžeme využívat i tak nemilosrdné spojence, jako je on. Nic na tom nemění skutečnost, že s tím počítá, že on a jeho spojenci nezřídka podporují radikální islamisty, aby pak vytáhli tuto kartu. Podle nedávné zprávy britské rozvědky nechal Assad propustit stoupence Al-Káidy ze svých vězení a přidat se k vlastní opozici, aby ji tak zdiskreditoval v očích Západu. Jak zvláštně se to podobá druhé válce v Čečensku, kterou Putin nakonec vyhrál kobercovým bombardováním ‚teroristů‘ v Grozném, při němž srovnal hlavní město Čečny se zemí a zabil desítky tisíc nevinných. Západ se díval jinam. Oblast byla přece zamořena živly z Al-Káidy. Nikdo se neptal jak. Navzdory tomu, že ruští vojáci nechávali cizí bojovníky volně přecházet státní hranici.“

Teritoriální etatismus

Rusko, na rozdíl od Spojených států, představuje tradiční teritoriální stát sledující klasickou zahraniční politiku rozšiřování územního vlivu vytvářením „nárazníkových zón“, jež se po upevnění stávají součástí vlastního území, čímž vyvstává potřeba jejich ochrany dalšími nárazníkovými oblastmi. Za šířením teritoriálního politického vlivu přitom nestojí žádná propracovaná ideologie, ale pouhý pud sebezáchovy, v teoretické rovině vyjádřený Kennethem Waltzem jako bezpečnostní dilema: Přestože si stát, respektive jeho vláda, uvědomuje, že tím vzbuzuje nedůvěru svých sousedů, kvůli vlastní nedůvěře v jejich dobré úmysly je puzen posilovat svou bezpečnost zvyšováním vlastní síly. Pokud takto jednají dva či více sousedních států, jsou pravidelné války mezi nimi nevyhnutelné. Strukturální příčiny bezpečnostního dilematu vysvětlují, proč se zahraniční politika dosavadních ruských režimů nelišila: otázku bezpečnosti státu a ochrany jeho hranic musely řešit všechny bez ohledu na vládnoucí ideologii.

Spojené státy se díky své jedinečné zeměpisné pozici s klasickým bezpečnostním dilematem nikdy nepotýkaly. Evropa ho překonala, když se vydala na cestu vlastního politického sjednocení v rámci Evropské unie. Ovšem Rusko, rozkročené mezi Evropou a Asií, s identitou, která ho kulturně nepojí se Západem ani s Východem, a bez jasných geografických hranic, nese zvýšenou tíhu bezpečnostního dilematu i v době, kdy se světové politické uspořádání čím dál více deteritorializuje.

One man show

John Lewis Gaddis, americký historik zabývající se studiem studené války, ve své knize „Nyní víme: přehodnocování historie studené války“ rozlišuje tři úrovně zkoumání historie: Příčiny historických událostí lze hledat jednak v osobních charakterech jejich aktérů – kupříkladu rusko-americké vztahy po druhé světové válce byly do značné míry formovány Stalinovou povahou, zejména jeho mimořádnou podezíravostí. Historické události můžeme zadruhé vysvětlit poukazem na charakter státních režimů. Studená válka v této perspektivě vypukla, protože v Sovětském svazu vládl totalitní režim, mezi jehož základní vlastnosti patřila systematická snaha expandovat. A za třetí, příčiny historického vývoje lze hledat v samotné struktuře mezinárodního systému, respektive v anarchickém uspořádání mezinárodních vztahů. Z tohoto pohledu by ke studené válce došlo, ať již by v Sovětském svazu a Spojených státech vládly jakékoliv režimy, neboť dané země nepodléhaly žádné vyšší moci, a jejich vzájemné vztahy byly tedy anarchické.

Nejrelevantnější vysvětlení historického dění podle Gaddise získáme jeho kombinovanou analýzou na všech třech úrovních, přičemž jednotlivé úrovně mají při vysvětlování různých historických událostí rozdílnou užitečnost.

Ve světle souvislostí mezi nynějším děním v Sýrii a na Ukrajině si dovoluji tvrdit, že rovněž pro pochopení současné ruské zahraniční politiky je nejpříhodnější nahlížet ji jako odraz osobní povahy a zkušeností Vladimira Putina vládnoucího nedemokratickému režimu, který podléhá anarchické struktuře vztahů mezi světovými mocnostmi a absenci přirozených hranic vlastního státu. Formování Putinovy osobnosti v sovětském systému, kariéra elitního pěšáka ve studené válce coby posledním z ryze teritoriálních konfliktů a sledování kolapsu Sovětského svazu dávají v jím řízeném režimu vznik realisticky podezíravé, ryze teritoriální zahraniční politice.

Zdroje:

• http://www.reuters.com/article/2014/01/17/us-syria-russia-arms-idUSBREA0G0MN20140117
• http://world.time.com/2014/02/01/how-russia-is-fighting-to-regain-control-of-ukraine/
• http://www.forbes.com/sites/melikkaylan/2014/01/23/go-ahead-say-it-putin-destabiliized-ukraine/
• http://www.forbes.com/sites/dougschoen/2014/01/22/putin-is-pulling-all-the-strings-and-obama-is-letting-him/
• Carl Schmitt: The Nomos of the Earth in the international law of the Jus publicum Europaeum, Telos Press, New York 2003
• Henry Kissinger: Umění diplomacie, od Richelieua k pádu Berlínské zdi, Prostor, Praha 1999
• John Lewis Gaddis: We Know Now, Rethinking Cold War History, Clarendon Press, Offord 1997