Sýrie a Srebrenice nikdy více

Syrská občanská válka, od jejíhož počátku uběhlo již dva a půl roku, si vyžádala více než 100 000 lidských životů. Necelé dva miliony obyvatel ze země uprchly a další čtyři miliony byly vysídleny v rámci Sýrie. Měl by Západ v čele se Spojenými státy vyhlásit další „spravedlivou válku za nastolení míru“? Postoje lokálních mocností i světových velmocí vůči syrskému konfliktu vypovídají mnohé o měnící se struktuře globálního politického systému.

Eskalace

Občanská válka v Sýrii vypukla v březnu 2011 po potlačeném občanském povstání proti vládnoucímu režimu strany Baas v čele s Bašárem Assadem. Události, jež se tehdy zdály být další kostkou domina Arabského jara, ovšem nabraly svébytný charakter. Zatímco ke spuštění změny tuniského režimu stačil necelý měsíc relativně pokojných protestů, k odstoupení egyptského prezidenta 17 dnů nepokojů v centru Káhiry a ke zhroucení libyjského režimu půl roku občanské války, syrské povstání dalo vznik latentnímu konfliktu, v němž současné cíle bojujících stran mají pramálo společného s motivy protestujících před dvěma a půl roky. Namísto liberálních požadavků lidských práv a svobod se dnes jednotlivé strany zaštiťují spíše svou konfesí a válčí za nastolení vlády politické skupiny, která se danou konfesí legitimuje.

Dosavadní průběh syrské války charakterizuje zejména eskalace a vzájemné vyrovnávání sil. Občanské nepokoje na jaře 2011 postupně přerostly v ozbrojené střety, když se k nim začali přidávat dezertující vojáci, kteří se odmítali podílet na jejich potlačování. Potyčky protestujících s nasazenými vládními vojsky během podzimu 2011 eskalovaly do rozsáhlých bojů, které probíhaly do března 2012. Od dubna do konce května se znesvářené strany pokoušel přivést k jednacímu stolu Kofi Annan, pověřený společně Organizací spojených národů a Ligou arabských států. Vzájemné útoky nicméně pokračovaly. Během léta 2012 došlo k bitvám o milionová města Damašek a Aleppo, nad kterými povstalci získali částečnou kontrolu. V této době již syrský režim proti rebelům pravidelně používal letectvo a těžké zbraně.

Období od listopadu 2012 do dubna 2013 lze souhrnně označit jako ofenzivu povstalců, během níž boje zasáhly prakticky celou Sýrii. V dubnu tohoto roku se karta obrátila poté, co syrský režim získal otevřenou podporu libanonského šíitského hnutí Hizballáh a tedy i Íránu, jehož je Hizballáh spojencem. Střety se střídavými úspěchy probíhají do těchto dnů.

Kdo s kým proti komu

Pokud jde o vymezení jednotlivých stran konfliktu, situace je značně nepřehledná. Zatímco na straně syrského režimu se vedle armády angažují zejména neoficiální vládní milice Šabíha a libanonský Hizballáh, opozice je rozdrobená do několika stran.

Syrská osvobozenecká armáda (FSA), formálně ustavená v červenci 2011, sdružuje skupiny zběhlých vládních vojáků a představuje vojenskou odnož Syrské národní rady, exilové vlády sídlící na jihu Turecka. Vzájemně nepříliš koordinované jednotky FSA gerilovým způsobem boje vytvářejí frontu na většině syrského území.

FSA si za svůj jediný cíl stanovila svržení režimu Bašára Assada. K optimálnímu politickému uspořádání post-assadovské Sýrie se FSA zatím nevyjadřuje. Přestože se sama prezentuje jako koalice všech odpůrců současného syrského režimu bez ohledu na národnost a vyznání, jejími členy jsou téměř výhradně sunnitští muslimové, kteří v Assadově vládě nemají zastoupení, přestože tvoří většinu syrské společnosti. Převážně sunnitské složení FSA dovoluje Assadově režimu legitimovat se jako ochránce náboženských menšin.

Na rozdíl od FSA, jejíž program budoucího politického uspořádání není jasně definovaný a zatím jen odráží liberální představy Syrské národní rady, Fronta an-Nusrá, účastnící se od prosince 2011 občanské války po boku FSA, sdružuje sunnitské mudžahedíny bojující s jasným cílem ustavit na území Sýrie muslimský stát pod vládou práva šaría. An-Nusrá je napojena na světovou síť al-Káida, a proto byla Organizací spojených národů a Spojenými státy americkými zařazena na seznam teroristických organizací. Vztahy mezi FSA a an-Nusrá nejsou jednoznačné, neboť cíle, za něž an-Nusrá bojuje a taktiky, které používá – mimo jiné sebevražedné bombové útoky na civilní cíle –, snižují podporu povstalců mezi obyvatelstvem. Přestože zatím obě strany spojuje společný cíl svrhnout stávající syrský režim, již došlo i k jejich vzájemným bojům o kontrolu nad „osvobozeným“ územím.

Ve srovnání s konflikty v ostatních zemích zasažených Arabským jarem byla občanská válka v Sýrii od svého vypuknutí silně internacionalizována.

Syrská osvobozenecká armáda se od října 2011 těší stálé podpoře Turecka, které rovněž hostí exilovou národní radu. V březnu 2012 oznámily Saúdská Arábie a Katar záměr finančně a zbrojně podporovat syrské opoziční síly. Podle neoficiálních zpráv většina dosavadních saúdskoarabských a katarských zbrojních dodávek skončila v rukou radikálních islamistů.

Pokud jde o podporu syrské opozice ze strany Západu, Spojené státy, Velká Británie a Francie od srpna 2012 poskytují FSA dodávky potravin a léků a dále špionážní spolupráci. Obamova administrativa v červnu tohoto roku po mnohadenním jednání oznámila, že poskytne zbrojní podporu syrské opozici. Bezprostředním impulzem a vysvětlením tohoto rozhodnutí bylo údajné použití chemických zbraní syrskými vládními vojsky proti povstalcům. Zbrojní dodávky, k jejichž realizaci dochází od září, ovšem mají být omezené, zahrnovat jen lehké zbraně a probíhat dle vlastního harmonogramu Spojených států. Ruský ministr zahraničí Sergej Lavrov v rozhovoru pro televizi Bloomberg označil toto rozhodnutí za „katastrofu“ a opakování chyby, jíž se Američané dopustili v 80. letech: „Al-Káida se prakticky zrodila z hnutí mudžahedínů financovaného Spojenými státy, když byli Sověti v Afghánistánu. Pak se Američanům vrátila jako bumerang.“

Další použití chemických zbraní v srpnu vedlo americkou administrativu k úvahám o vojenském zásahu proti syrskému režimu, které ovšem ustoupily ruské iniciativě podřídit chemický arzenál syrské armády mezinárodní kontrole.

Na rozdíl od povstalců, syrská vláda byla od samotného počátku konfliktu vojensky podporována Ruskem, a to na základě smluv o zbrojních dodávkách uzavřených před vypuknutím povstání v souvislosti s vojenskými základnami na středomořském pobřeží a v Tadmuru, které Sýrie Rusku pronajímá od 70. let minulého století.

Podle neoficiálních zpráv na straně syrské vládní armády kromě Hizballáhu bojují rovněž členové íránských revolučních gard.

Duch Srebrenice

Přestože se vládnoucí režim i FSA s exilovou národní radou za zády brání nařčení z náboženského sektářství, převažující vyznání jejich příslušníků – byť instrumentálně vyjadřované – vypovídá o hlavním rozměru konfliktu. Protože obě strany spojují kontrolu území s náboženskou loajalitou jeho obyvatel a jeho dobývání s jejím získáváním, nemohou rozlišovat mezi civilním obyvatelstvem a vojáky, respektive ozbrojenými povstalci. Dobyté území obývané příslušníky jiné konfese logicky není ovládnuté. Ke slovu tak přicházejí etnické, přesněji řečeno náboženské, čistky. Hrozivý podíl civilistů mezi oběťmi syrské války tedy není pouze důsledkem jejího občanského charakteru – ve všech občanských válkách umíralo mnoho civilistů –, ale zejména důsledkem konfesijního vymezení bojujících stran (přestože s výjimkou Fronty an-Nusrá nepřiznaného).

Právě v tomto ohledu se průběh Arabského jara v Sýrii nejvíce liší od Tuniska, Egypta a Libye, v nichž hlavní dimenze konfliktů byla politická. Zatímco politický konflikt lze vyjednat, náboženský – tak jako etnický – nikoliv. Jedinci snadno změní své politické přesvědčení a strany mohou ustavit středovou vládu. Ovšem náboženská loajalita a etnická příslušnost bývají člověku určeny ještě před narozením a jednou zpolitizovány, nemohou být předmětem kompromisu.

Stírání rozdílu mezi vojenskými a civilními cíli a dosavadní neochota západních zemí do Sýrie vojensky intervenovat vedly řadu politiků, publicistů a komentátorů k nalézání analogie mezi syrskou válkou a konfliktem, který probíhal v první polovině 90. let v Bosně a Hercegovině (BiH).

Občanská válka mezi Bosňáky, Srby a Chorvaty si v letech 1992 – 1995 podle průměrných odhadů vyžádala 200 000 obětí a více než dva miliony obyvatel kvůli ní opustilo své domovy. Západní státy se do konfliktu aktivně zapojily pod hlavičkou Severoatlantické aliance po dvou letech váhání. K rozhodující účasti ovšem došlo až roku 1995 po masakru ve Srebrenici.

Podle tureckého ministra zahraničí Ahmeta Davutoglu a bosenského vicepremiéra a ministra zahraničí Zlatka Lagumdziji dávají západní země svým postojem k syrské válce najevo, že „nikdy více“ prohlašované po válce v Bosně a Hercegovině nebylo myšleno vážně: „Již 18 let po zločinech ve Srebrenici a šoku z Bosny a Hercegoviny dochází v Sýrii k nejhorší humanitární katastrofě 21. století. Na jiném místě a v jiné době znovu sledujeme masovou tragédii. Opět dochází k tomu, co se svět zavázal již nikdy nepřipustit.“ Posuzováno počtem obětí a používanými technikami boje, dva a půl roku syrské války jsou srovnatelné s prvními dvěma lety války v BiH. „Proč světové společenství – čítající tolik mírumilovných a soucitných lidí – nechává toto opět probíhat? Mezinárodní doktrína ‚Odpovědnosti za ochranu‘ byla vypracována jako odpověď na tragédii v Bosně a Hercegovině. Pokud Odpovědnost za ochranu neplatí v Sýrii, kde tedy platí?“ táží se Davutoglu a Lagumdzija.

Doktrína „Odpovědnosti za ochranu“ (Responsibility to Protect) byla přijata Světovým summitem OSN v roce 2005 za účelem právně legitimizovat humanitární intervence. Prvotními podněty pro její vypracování byly události ve Rwandě (1994) a v Kosovu (1998 – 1999). Kofi Annan, generální tajemník OSN v letech 1997 – 2006 a jeden z hlavních iniciátorů Odpovědnosti za ochranu, využíval masakr ve Srebrenici jako jeden z argumentů při prosazování této doktríny: „Pokud je humanitární intervence skutečně nepřijatelným útokem na státní suverenitu, jak bychom měli odpovědět na Rwandu a Srebrenici, na hrubé a systematické porušování lidských práv, které odporuje veškerým pravidlům naší společné humanity?“ Klíčovou tezí Odpovědnosti za ochranu je podřízení suverenity státu bezpečí jeho obyvatel: „Tam, kde obyvatelé trpí zásadní újmu důsledkem občanské války, nepokojů, represí nebo selhání státu a dotyčný stát nemá vůli nebo schopnost jí zamezit, právo neintervence se podřizuje mezinárodní odpovědnosti za ochranu.“ V praxi bylo touto doktrínou ospravedlněno vyhlášení bezletové zóny v Libyi a poskytnutí vojenské pomoci tamějším povstalcům v roce 2011.

Rozhořčení Ahmeta Davutoglu a Zlatka Lagumdziji coby představitelů zemí, ve kterých je sunnitská verze islámu většinovým náboženstvím, je pochopitelné. Kritika nečinnosti Západu ve věci syrské války ovšem zaznívá rovněž z jeho vlastních řad.

Zpravodaj agentury Reuters a komentátor listu New York Times David Rohde poukazuje na asymetrii zahraniční podpory jednotlivým stranám syrské války. Írán, Hizballáh a Rusko poskytují Bašáru Assadovi čím dál více hmotné pomoci, zbraní i diplomatického krytí, zatímco vojáci FSA si zbraně musí vyrábět sami. Rohde cituje jednoho z velitelů FSA: „Proč nám to Američané dělají? Řekli, že nám pošlou zbraně, až se sjednotíme, tak jsme se sjednotili. Jaká je nyní jejich výmluva?“ V opozičních řadách mezitím přebírají iniciativu radikální džihádisté podporovaní zeměmi Perského zálivu. „Možná bychom se všichni měli stát džihádisty. Pak možná dostaneme peníze a podporu.“

Pro Írán a libanonský Hizballáh je přežití Assadova režimu životně důležité. V případě, že by v Sýrii, tak jako v Iráku a Afghánistánu, získaly vliv Spojené státy, íránské opozici a libanonským odpůrcům Hizballáhu by se dostalo značné podpory. „Pokud padne Assad, přijdeme na řadu my,“ prohlásil jeden z vůdců Hizballáhu.  Podobnou změnu sil by mělo také rozšíření vlivu sunnitských států Perského zálivu a Turecka. Ovšem z pohledu USA není výsledek syrské války vitální otázkou. Navíc zkušenost následného vývoje po pádu represivních režimů v Afghánistánu, Iráku a Egyptě, kde zprvu zvítězili liberálové respektive umírnění islamisté, aby byli ze scény posléze vytlačeni svými radikálnějšími spojenci, Američanům velí opatrnost. „Nedej Bože, aby byly americké zbraně použity proti Izraeli,“ nechal se slyšet velitel FSA.

Dva roky po povstání, které začalo jako nenásilné hnutí, se počet mrtvých v Sýrii blíží sto tisícům mrtvých v Iráku a Bosně. I když to nemusí mít ve Washingtonu přímý politický dopad, Bílý dům tím vysílá jasnou zprávu: Jde nám o americké a izraelské životy, nikoliv o syrské. Jedna věc je ovšem podle Rohdeho jistá: Ta čísla nás jednou budou pronásledovat.

Zatímco Rohde vnímá americký postoj vůči syrské válce optikou hamiltonovské pozice politických zájmů, Leon Wieseltier, komentátor liberálního magazínu New Republic, zaujímá wilsonovskou pozici morálních hodnot. Wieseltier vidí šokující paralely mezi Clintonovým přístupem k bosenské válce během prvních dvou let jejího trvání a dosavadním přístupem prezidenta Obamy k válce v Sýrii: „prezidenta, jehož uspokojuje role přihlížejícího a který zdobí své výmluvy vysoce morálními prohlášeními; omlouvání americké pasivity nepřekonatelnými složitostmi a překážkami v daném regionu, etnickými a náboženskými děleními příliš hlubokými a příliš starými na to, aby je mohla překonat moderní státnost a zbytečnými varováními před nečekanými důsledky, jako kdyby všechny důsledky byly někdy předvídatelné; zbrojní embargo proti lidem, kteří potřebují zbraně nejvíce a kteří jsou oběťmi státní zvůle; znásilňování, mučení a vraždy užívané coby válečné techniky; obecné vědomí o zločinech proti lidskosti, které však nemá odezvu v zahraniční politice; každodenní nezadržitelně narůstající zvěrstva a naši ostudnou neochotu s nimi cokoliv dělat.“ Prezidenta Clintona přiměl k rozhodující účasti v bosenské válce až masakr ve Srebrenici v červenci 1995. Sýrie ale podle Wieseltiera již měla své Srebrenice a Obama je stále zamyšlený a nečinný. „Ovšem ani Obama nepopře to, čemu jsme se v dávnověku dvacátém století naučili v Bosně: že v případě morální nutnosti ti, jež mohou jednat, musí jednat; že i oprávněné jednání je doprovázeno nejistotou; že vojenská síla může konat dobro i zlo a že válka není jediným ani nejhorším zlem; že ústup Spojených států z pozice světového vůdce je pozvánkou pro tyranii a nelidskost; že americká zahraniční politika musí být řízena zásadami stejně jako prozíravostí, i když historicky není nic neprozíravého na tom postavit se jasně na stranu mravnosti a demokracie.“

Daytonská kuchařka

Četné analogie mezi probíhajícím konfliktem v Sýrii a válkou v BiH vedou zastánce zahraniční intervence ke hledání analogického řešení. Dle některých odborníků by tehdejší americký postup ztělesněný vyjednavačem Richardem Holbrookem a daytonskou dohodou znepřátelených stran, které předcházela aktivní vojenská podpora bosensko-chorvatské armády, mohl posloužit jako návod jak postupovat vůči současnému konfliktu v Sýrii.

Na praktické rovině by „kuchařka“ daytonského řešení etnického konfliktu dle Holbrooka vypadala zhruba následovně. Spojené státy v čele co nejširší koalice (v roce 1995 bylo mezi 50 000 vojáky intervenujícími v BiH „jen“ 20 000 Američanů) vojensky aktivně podpoří syrské povstalce z FSA a vyhlásí nad Sýrií bezletové zóny, jež budou bezpodmínečně vymáhat. Zároveň vyvinou diplomatickou iniciativu s cílem přivést zástupce všech stran s výjimkou radikálních islamistů k jednacímu stolu. Na mezinárodní konferenci bude za účasti Ruska, Turecka a států Perského zálivu dohodnuto vnitřní rozdělení Sýrie na tři samosprávné oblasti dle etnicko-náboženských hranic, jež se během dvou let čistek částečně vyjasnily: alavitský západ podél pobřeží, na východ od něj sunnitské vnitrozemí od hranic s Tureckem na severu až k jordánským hranicím na jihu a dále kurdské oblasti na severozápadě a severovýchodě při hranicích s Tureckem a Irákem. Smíšená města Aleppo a Damašek zůstanou rozdělena, podobně jako je doposud Sarajevo. Jednotlivé regiony budou spravovány autonomně, společně řízeny pod vnějším dohledem budou obrana, vnitro a zahraniční politika. V zemi zůstanou přítomna vojska mezinárodní humanitární mise pod hlavičkou OSN jako garant míru. Nebude se jednat o ideální řešení, ovšem v BiH uspokojivě funguje již osmnáct let.

Blízkovýchodní šachovnice

Aktivní účast Západu, respektive Spojených států, v syrském konfliktu lze tedy ospravedlnit jak politickými zájmy, tak morálními zásadami: kromě její ostudné nemravnosti povede naše nečinnost v případě vítězství Assadova režimu k posílení íránského a ruského vlivu v Sýrii a v případě, že zvítězí povstalci, v jejichž řadách stále narůstá vliv Fronty an-Nusrá, se Sýrie může stát útočištěm al-Káidy, jakým byl svého času Afghánistán.

Podíváme-li se ale na syrskou válku blíže, nalézáme mezi ní a válkou v BiH podstatné rozdíly, v jejichž světle se výše uvedené analogie vykreslené zastánci intervence zdají být dosti povrchními.

Zatímco konflikt v BiH byl do značné míry geograficky i politicky ohraničen prostorem bývalé Jugoslávské federace, strany bojující v Sýrii mají mnohem silnější zahraniční vazby. Rusko, které se v polovině 90. let ještě zcela nevyrovnalo s následky rozpadu Sovětského svazu, nevnímalo tehdy vítězství Srbů v Bosně jako politickou prioritu, kdežto zachování současné pozice v Sýrii je pro něj a Írán politicky zcela zásadní. Stejně tak je tomu i na druhé straně: pro Saúdskou Arábii a Turecko představuje rozšíření sféry jejich vlivu do Sýrie lákavou výzvu, zatímco podpora Chorvatů a Bosňáků ze strany Západu byla vedena morálními motivy spíše než politickými zájmy.

Podle chorvatské politoložky Gorany Grgic, jež se zabývá komparací syrské a bosenské války, by západní vojenská podpora syrských povstalců s největší pravděpodobností vyvolala odpor patronů Assadova režimu. Na rozdíl od války v Bosně, ve které bojující strany náležely ke stejnému geopolitickému bloku, v syrském případě by byla západní intervence o poznání riskantnější. „Účast třetích stran v Sýrii odráží regionální sunnitsko-šíitské schizma a rivalitu mezi blízkovýchodními mocnostmi, jako jsou Írán a Saúdská Arábie. Otevřená podpora syrské vlády ze strany Ruska přenáší tuto rivalitu na úroveň světových velmocí.“

Na rozdíl od války v BiH, která byla z globálního pohledu čistě lokálním konfliktem, probíhající syrský konflikt představuje jednu z partií světové politiky, v níž jsou v sázce zájmy nejen lokálních ale i světových mocností. A jejich dohoda je základním předpokladem ukončení syrské války.

Rovnováha sil

Zastánci západní intervence v Sýrii dále opomíjejí skutečnost, že zdaru daytonské konference předcházelo vyrovnání sil bojujících stran úspěšným postupem chorvatsko-bosenské armády, který zmenšil oblast kontrolovanou Srby ze 70 na 45 % území BiH. Jak podotýkají politologové a komentátoři The National Interest Edward Joseph a Elizabeth O’Baggy: „Bylo to posílení chorvatských a bosenských sil ze strany Washingtonu společně s leteckými údery NATO a svírajícími sankcemi, co přivedlo pokorné Srby k jednacímu stolu.“

Pro úspěšné diplomatické řešení syrského konfliktu tedy chybí základní předpoklad: rovnováha sil na zemi. K dosažení „daytonského“ výsledku bude diplomacie potřebovat změnu na bitevním poli, zdůrazňují Joseph a O’Baggy.

Vývoj v Sýrii se však ubírá opačným směrem. Assadův režim dobyl zpět strategicky významné území v okolí Homsu, které spojuje Damašek s oblastí podél pobřeží, jež představuje hlavní zdroj jeho politické i ekonomické podpory. Opozice mezitím bojuje o kontrolu nad hlavní dálnicí mezi Damaškem a Aleppem, aby opět přerušila dodávky režimním vojskům na jihu. Assad se v posledních měsících může více spolehnout na pomoc Hizballáhu, jehož účast vedla ke změně poměru sil v klíčových oblastech okolo Homsu.

Celou situaci navíc komplikuje skutečnost, že opozice je čím dál více vedena radikálními islamisty s vazbami na al-Káidu, což umožňuje Assadovi tvrdit, že bojuje s „teroristy“. Ve srovnání s válkou v BiH je opozice velmi rozdrobená, čímž se zvyšuje pravděpodobnost, že mnohé bojující jednotky by nerespektovaly případnou dohodu svých vůdců.

Komentátor The American Conservative Micah Zenko souhlasí s nezbytností rovnováhy sil před diplomatickým řešením konfliktu a tedy s tím, že ukončení syrské války dohodou znesvářených stran je dosud v nedohlednu. Zastánci intervence se podle něj snaží udržet představu, že bosenskou válku ukončily pouze vzdušné údery vojsk NATO. „Je třeba, aby si tito syrští jestřábi uvědomili, že opozice v syrské válce zatím není schopna ničeho takového, jako byla bosensko-chorvatská ofenziva. Uznáním jejího významu by se srovnání bosenské a syrské války stalo nesmyslné. Bosna je však stále vzývaným příkladem ‚správné‘ intervence z 90. let, o níž si její zastánci myslí, že může být opakována kdekoliv. Je pro ně užitečné udržovat fikci, že bosenská válka byla ukončena pouze vzdušnými útoky, aby mohli požadovat vojenskou intervenci s vyloučením nasazení pozemních jednotek.“

Použitím „bosenského postupu“ v současné Sýrii by se Spojené státy dopustily stejné chyby jako před deseti lety, kdy se pokusily násilně demokratizovat diktaturu v Iráku s argumentem, že „v Japonsku a Německu jsme to přece již dělali“. Tak jako se Husajnův Irák lišil od Hitlerova Německa, současná válka v Sýrii se liší od bosenské války v první polovině 90. let.

Málo vyčerpání a nedostatečné rozdělení

Podle Josepha a O’Baggy v Sýrii scházejí další dva faktory, jež byly klíčové pro ukončení války v Bosně: pocit vyčerpání a rozšířené etnické rozdělení.

„Přestože obyvatelé měst, o která se těžce bojuje, jako například Aleppo, mohou být hluboce vyčerpáni, ani po dvou letech války není mezi přívrženci opozice ani vlády patrné kritické množství válkou unavených občanů, kteří by byli ochotni hodit rukavice do ringu. Syrská populace je více než pětkrát větší než bosenská, což – přes veškerou hrůznost jejich utrpení – snižuje relativní dopad srovnatelného počtu obětí a vysídlených.“

Etnicko-sektářské čistky byly v Sýrii ve srovnání s BiH zatím mnohem méně systematickým a významným rysem konfliktu, neboť měly jiný a méně závažný důvod: spíše než vyčistit převážně alavitská území od sunnitských obyvatel se režim snaží využít náboženská štěpení a příslušníky jednotlivých konfesí proti sobě poštvat, aby si zajistil domácí podporu a vnější legitimitu coby ochránce náboženských menšin. Přestože rozdělení bosensko-srbské společnosti bylo rovněž ve značné míře vytvořeno až během války, jeho konečné řešení fyzickým odstraněním členů druhého etnika se záhy stalo jejím hlavním cílem. Současný syrský režim se naopak dlouhá desetiletí zaštitoval mimo jiné ideologiemi panarabismu a socialismu a legitimoval se coby mediátor mezi jednotlivými konfesemi – podobně jako Titův režim v Jugoslávii, jehož dědictví Miloševič po nástupu k moci odmítl. Etnické čistky byly nejen nástrojem ale také cílem stran bojujících v BiH, kdežto v Sýrii zatím představují pouze způsob jak získat podporu.

O instrumentálním charakteru etnických čistek vypovídá rovněž skutečnost, že snahou alavitů od jejich nástupu k moci prostřednictvím strany Baas v roce 1963 bylo proniknout z hor podlé pobřeží do vnitrozemí. Není tudíž pravděpodobné, že by nyní měli vůli se do hor vrátit a vytvořit zde samostatný stát.

Nové války

Válka v Bosně a Hercegovině přivedla britskou politoložku Mary Kaldor k vytvoření konceptu „nových válek“, které staví do protikladu vůči klasickým „starým válkám“ mezi státy.

Nové války představují důsledek politické, ekonomické a kulturní globalizace po studené válce, jež způsobuje dezintegraci a úpadek tradičních teritoriálních států a jejich monopolu organizovaného násilí. Zatímco cíle starých válek byly geopolitické či ideologické, cíle nových válek jsou identitní. Nové identity nejsou na rozdíl od těch starých spojeny se státním zájmem či ideologií, ale spíše s nějakou značkou (label). V BiH byly těmito značkami nově oživené národnosti Srbů, Chorvatů a Bosňáků.

Nové války jsou ve srovnání se starými vedeny neregulérním – gerilovým – způsobem boje. Jejich aktéři se vyhýbají bitvám a ovládají území prostřednictvím politické kontroly občanů. Zatímco ve starých válkách proti sobě bojovaly státy, nové války se – v důsledku politické globalizace a s ní spojené privatizace násilí – vyznačují různorodostí bojujících jednotek, mezi nimiž nacházíme vedle řádných ozbrojených sil či jejich zbytků rovněž paramilitární skupiny, jednotky sebeobrany, zahraniční dobrovolníky a často také intervenující zahraniční jednotky pod mezinárodní kontrolou.

Důležitým rysem nových válek je dle Kaldor jejich „globalizovaná válečná ekonomika“: na rozdíl starých válek financovaných z rozpočtů zúčastněných států, nové války představují pro velkou část civilních obyvatel výhodný obchod. V extrémní situaci se i základní zboží stává nedostatkovým, což má za následek kořistění a následné obchodování s potravinami, pohonnými hmotami a věcmi denní potřeby. Nezřídka jsou hlavním zdrojem ekonomiky nových válek prostředky humanitární pomoci, které ji – a tím i dané války – paradoxně udržují při životě.

Coby optimální cestu k ukončení nových válek Kaldor doporučuje „kosmopolitní politický přístup“: nesjednávat kompromis a dohodu bojujících stran nýbrž podpořit zastánce liberalismu a vybudovat nový legitimní monopol politické moci, která bude díky svému kosmopolitnímu charakteru přístupna všem občanům. Namísto jednání s bojujícími stranami, jež jim dodává legitimitu, je třeba vytvořit podmínky pro alternativní politickou mobilizaci umírněných stran. Namísto poskytování humanitární pomoci, která se stává obživou bojujících stran, je zapotřebí pomoci liberálním silám vybudovat formální státní ekonomiku.

A postmoderní války?

Srovnáme-li války v uplynulé dekádě včetně probíhajícího syrského konfliktu s válkami v 90. letech, na jejichž základě Mary Kaldor vytvořila koncept nové války, můžeme konflikty v posledních deseti letech označit za „postmoderní“. Globalizace, jež vždy působila ruku v ruce s fragmentací, dosáhla nových rozměrů. S nadsázkou lze tvrdit, že politická propojenost Evropy 18. a 19. století byla během posledních dvaceti let přenesena na úroveň celého světa.

Jak bylo řečeno výše, zájmy jednotlivých stran bojujících v syrské válce jsou provázány se zájmy světových mocností v míře, která by byla v 90. letech stěží představitelná. Vzestup nových mocností současně s globálním úpadkem státní moci jako takové činí historií situaci, již americký konzervativní komentátor Charles Krauthamer označil v roce 1990 jako „unipolar moment“. Ve druhém desetiletí 21. století již politicky a ekonomicky není možné zopakovat triumfální tažení Spojených států proti Iráku v roce 1991 ani jejich méně úspěšnou intervenci o 12 let později.

Nová úroveň politické a ekonomické globalizace je ovšem doprovázena také novou úrovní kulturní fragmentace: liberální euroamerická kultura, na rozdíl od 90. let, již není pro zbytek světa přitažlivá. Západní konzumní kultura dnes nepředstavuje univerzálně přijímaný model, jak před 20 lety doufal Francis Fukuyama. Z pohledu naší kultury lze dát za pravdu prezidentu Zemanovi: mezi sekulárním diktátorem a islámskými extremisty si svého favorita nevybereme.

Srovnávat přístup Západu ke konfliktu v Sýrii s jeho přístupem ke konfliktu v Bosně a Hercegovině tak znamená nastavovat zrcadlo změnám, jimiž prošla struktura mezinárodního politického systému v posledních dvou dekádách.

Jak ovšem ukazuje nejnovější vývoj syrské krize, i globalizací semknutý a zároveň rozdrobený svět si uchovává jisté normy – nepoužívání chemických zbraní je jednou z nich.