O čem vypovídá Václav

Nový film režiséra Jiřího Vejdělka Václav je nejen skvělou "oslavou Vysočiny", která si ve svém vizuálním zachycení českého venkova nezadá s výkladem nabubřelého průvodce Miloše Zemana. Václav precizně vykresluje mentalitu české společnosti pokřivené čtyřmi dekádami života v reálném socialismu.

O čem je film Václav?
   Vejdělkův poslední film pojednává o lidské lhostejnosti, ignoranci a naprosté neochotě přinést sebemenší oběť na oltář kolektivního dobra. Tato charakteristika není nikterak objevná, jedná se, podle mě, o známý rys české společnosti.
   Václav tyto vlastnosti zobrazuje na pozadí portrétu "retardovaného - ale jen lehce" vesnického mladíka. Tentokrát ale nejde o žádného neškodného Otíka. Václav je pro své okolí životně nebezpečný. Jeho lehké postižení nespočívá v absenci racionality, nýbrž v neschopnosti dohlédnout skutečné důsledky svých činů. Kromě toho občas propadá zachvátům zuřivosti, pokud se děje něco proti jeho vůli.
   Kdyby byli vesničtí obyvatelé svědomití - občansky uvědomělí, zařídili by, aby se Václav dostal do zařízení, jež pro osoby jeho typu zřídila naše společnost. Kdokoliv by se k tomu odhodlal, strhnul by na sebe hněv Václavovy matky, která na svého syna nedá dopustit, a opovržení celé vesnice. Z hlediska osobní racionality je výhodnější nedělat nic. Jelikož se nejedná o malou vesnici, šance, že Václav zastřelí zrovna mě (střelba je jeho nejoblíbenější kratochvílí), je poměrně malá. Václav nakonec vystřelí na svého bratra. Ten přežije. Těžko říci, zda ho Václav minul schválně nebo se netrefil. Nicméně je zatčen a vše směřuje k jeho odsouzení. Petici za Václavovo propuštění, kterou organizuje jeho matka, podepíší jen čtyři lidé. Nakonec zasáhne moc nejvyšší, Václav dostane prezidentskou milost, a tak veřejné ohrožení může začít nanovo.
   Ve Václavovi lze nalézt mnohem více pohledů a tezí, česká lhostejnost je ale podle mě ústředním tématem. Nejde o malé téma. Nedostatek "sociálního kapitálu" spočívajícího ve společné identitě, který by kolektivní akci dodal vyšší zisk v podobě naplnění oné identity, vede k celkové paralýze kolektivu. Viníka této "krize kolektivní racionality" není těžké dohledat. Jedná se o reálně socialistický režim, který formoval myšlení dvou generací našich občanů.