Dilema českého voliče

V předčasných parlamentních volbách, jež se budou konat příští týden, čeká české voliče těžší rozhodování, než s jakými se potýkají občané jiných zemí. Jeho prvotní příčinou je zejména výjimečně homogenní struktura české společnosti a z ní vyplývající vysoce strategické uvažování politických stran.

Český stát již dvacet let nezná národnostní či regionální štěpení s politickým přesahem, které by dalo vznik politickým subjektům profilujícím se coby zástupci národní menšiny či regionu aspirujícího na samostatnost. České společnosti jsou cizí také náboženská štěpení. Žádný z hlavních politických proudů se neodvažuje sázet na náboženskou identitu voličů.

Jedinou stabilní politickou menšinou jsou kupodivu křesťané, jejichž politické zastoupení se ovšem během posledních deseti let snaží vymezit spíše jako protestní strana, což mu paradoxně ubírá hlasy, neboť se dostává do souboje s ještě „protestnějšími“ stranami, které pravidelně vznikají před každými významnějšími volbami.

Většina českých voličů proto nevolí podle své primární – národní či náboženské – identity, nýbrž podle sekundární identity – svého sociálně ekonomického statusu.

Priorita sociálně ekonomických témat vede k programově široce vymezeným politickým stranám a značně inkluzivním předvolebním kampaním. Jinými slovy, politické strany se nesnaží důsledně zastupovat určitý segment české společnosti, ale naopak pokrýt její co největší část. A zde se dostáváme k rozdílu mezi postavením dvou hlavních politických stran na pomyslném pravolevém politickém spektru: Zatímco sociální demokraté mají na nalevo od sebe komunisty, česká pravice – zatím zastoupená primárně občanskými demokraty – na pravém okraji nesoupeří s ještě pravicovější stranou. Diskuze o tom, zda je dominantní pravicovou stranou stále ještě ODS či již TOP 09, je sice relevantní, ovšem před oznámením konečných výsledků nadcházejících voleb vcelku zbytečná.

Rozdílné pozice na politickém spektru vedou k rozdílným předvolebním strategiím: pravicové strany bojují (kromě postavení hlavní pravicové strany) především o středové voliče, kdežto sociální demokracie musí vést v patrnosti, že kompromisy v levicové politice by jí ubraly hlasy ve prospěch komunistů. Zatímco pro ODS je strategicky výhodnější posunout se programově do politického středu, s vědomím, že pravicovější voliči nemají kam utéci, pro ČSSD je výhodnější setrvat dále od středu a bojovat o hlasy jak výrazně levicových, tak středových voličů stejnou měrou.

Výsledek je zřejmý: levicová politika je v Česku prováděna důsledněji než pravicová. Zatímco koalice levicových a středových stran vládnou ryze levicově, koalice středových a pravicových stran vládnou spíše středově. Posledním konkrétním projevem tohoto fenoménu bylo zvýšení daně z přidané hodnoty, jež schválila koalice ODS a TOP 09. Dlouhodobým důsledkem jsou růst veřejného dluhu a rezignace na jeho snižování.

Před každými parlamentními volbami v historii České republiky vznikly jedna či více „protestních“ stran, které do jisté míry rezignovaly na boj o sociálně se identifikující voliče a namísto něho se zaměřily na sbírání hlasů voličů primárně „znechucených“ politikou. První protestně vymezenou stranou byla Unie svobody založená před volbami v roce 1998. V následujících volbách roku 2002 se o hlasy nespokojených voličů ucházela koalice lidovců a Unie svobody, která představovala torzo předchozí „Čtyřkoalice“, jejímž vznikem se poprvé naplno projevila sázka lidovců na protestní kartu. Čtyřkoalice se ovšem stihla rozpadnout ještě před volbami. V roce 2006 hráli roli čerstvé protestní strany Zelení a ve volbách 2010 Věci veřejné. Letošní volby pravděpodobně zažijí štěpení hlasů nespokojených voličů mezi několik stran, což může vést k jejich propadnutí, pokud dané strany nepřekročí 5% práh pro vstup do parlamentu.

Na rozdíl od okolností jejich vzniku a ideové fasády se praktická politika těchto stran téměř nelišila: absence konzistentního programu a sociálně politického vymezení je vedla k uzavření koalice s dominantní stranou předloživší jim výhodnější nabídku a následným vnitřním sporům vedoucím k jejich vlastnímu rozkladu.

Vzhledem k inkluzivní povaze hlavních českých politických partají mohou čeští voliči hůře předvídat jejich skutečnou politiku, na druhou stranu se ovšem nemusí obávat vzniku zablokovaných situací a nevyjednatelných sporů, jaké pravidelně sledují občané těch zemí, ve kterých politické strany odrážejí národní či náboženské identity jednotlivých segmentů společnosti.