Papalášství

Papaláš – to slovo jsem znal již od dětství, znamenalo pro mě zvláštní pány oddělené od běžné reality, vozící se v „šestsettřináctkách“. Když jsem byl starší, myslel jsem si, že papalášství vymizí s pádem komunismu. Nevymizelo. Naopak se rozbujelo.

Opět mi to došlo, když jsem o víkendu navštívil královéhradecké krajské dožínky. Velice pestrá akce, kterou si přichází užít tisíce návštěvníků, mnohdy rodin s dětmi, jdoucích se podívat na zvířátka. Zničehonic se v davu objevila zvláštní skupina vážně a zaměstnaně se tvářících lidí v černých oblecích. Ukázalo se, že je to hejtman Franc se svou družinou. V tom všem mumraji vypadali jako zjevení. Jako kdyby sem spadli z jiného světa. Z papalášova. Jinak vypadali a jinak se chovali – sestoupili k nám přeci shůry – ukázat nám, že mají o lid obecný zájem. Spěchali z oficiálního programu k dalšímu oficiálnímu programu a pronesení proslovu.

V té chvíli mi znovu došlo, že papalášství nevymizelo. Naopak, daří se mu dobře.

Je to totiž něco, co určitým způsobem souvisí s naší českou mentalitou. Lidé téměř v jakékoliv politické funkci začnou mít brzy pocit, že svět se točí kolem nich. Běžný svět je jim čím dál vzdálenější. Jinak se chovají, jinak se oblékají. S lidem se setkávají povětšinou ve zvláštní póze, kdy jakoby sestoupí z obláčku a mají na něj ve svém zaneprázdnění jen pár vzácných minut. Ztotožní se se svým úřadem a jsou těmi, kdo blahosklonně rozdávají z našeho společného, jako by bylo jejich osobním...

Je to o to horší, pokud nikdy nezažili to, že by něco sami budovali a ručili za to, ale vždy byli těmi, kdo rozdávali ze státního (krajského, městského) a vlastně nikdy reálně nenesli osobní odpovědnost. Zvláštní pocit důležitosti a zároveň nenesení odpovědnosti za nic.

K tomu určitá porce malosti, omezenosti a neschopnosti vnímat svět kolem nich, čímž začnou více a více působit, jako by byli z jiného světa. Sami nevnímají ten rozdíl, jsou přeci mezi občany. Sestoupili až k nim. Pak už si ani nevšimnou, jak moc se od ostatních liší, neboť se stále pohybují ve svém vlastním světě. Ve světě papalášů...

Nemohu si pomoci, ale to, jak lidé vypadají, zkrátka odráží i leccos o nich samotných. A jen to ukazuje, jak moc potřebujeme lidi, kteří žijí normální život a mají odhodlání změnit svět kolem sebe, včetně toho papalášského…