Cesta do hlubin pedofilovy duše - blogy psané na oprátce III

Trvalo mi dobrý měsíc, než jsem si zvykl na režim v pankrácké věznici. Všeho je krutý nedostatek - málo pohybu, málo jídla, málo podnětů, velmi málo došlých dopisů. Jen jednu komoditu bych mohl exportovat - čas.

středa, 25. února

Kate mi konečně napsala dopis. Prý se nemusím bát, své věci mám schované u ní doma. A, že prý má pro mě překvapení, až budu venku. Co to asi může být? Lízátko nebo bublifuk? Horší je, že Pillar, má femme fatale, se neozvala vůbec.

úterý, 31. března

Přijela mi první návštěva, Igor Moudrý, v břevnovském undergroundu známý jako Rusakov. V Londýně stále prodává ty svý bagetky a sendviče. Plánuje si koupit nemovitost v Czechlandu, takže se mu daří mnohem lépe, než bych byl býval čekal.

Návštěva je ve vězení vždycky obrovský svátek a to i v případě, že přináší špatné zprávy. "Hele Martine, na Pillarku už nemysli, viděl jsem jí párkrát s nějakým Italem." Fák sik!

pondělí, 6.dubna

Jsem úplně mimo, naprosto vyřízenej. Vyšetřování mýho případu moc nepokročilo. Propadám nudě, zoufalství, bezvýchodnosti. Budoucnost se zdá ještě černější, než moje dosavadní černočerné paranoie.

Na mojí žádost mě poprvé navštěvuje rabín, pan Tausig. Ne že bych se vracel k víře mých předků, ale fakt je, že z toho setkání vzniklo něco příjemného, osvěžujícího, intelektuálního. Pan Tausig mě táhne ze sraček a bahna, do který se propadla moje duše.

Po právní stránce se stále nic nehnulo. Trčím na vazbě, nevím dost dobře proč a ani neprobíhají žádné výslechy, či jiné úkony trestního řízení.

čtvrtek, 23. dubna

Pan Tausig mi přinesl pár knih o judaismu. Zajímavý čtení, zvláště v týhle podnětový deprivaci. Nejvíc mě zaujal názor rabiho Mordechaje - Žid, který nepraktikuje judaismus, propadne dřív nebo později chlastu, hazardu, či promiskuitě. Stačí, aby vaše matka byla Židovka (pak jste Židem dle halachy) a už v tom lítáte.

Ale možná to je jen bonmot, jehož hlavním smyslem je udržet Židy u víry.

čtvrtek, 14. května

Pár muklů si všimlo, že za mnou chodí pan Tausig. Velmi rychle se to rozkřiklo a v podstatě všichni, krom jednoho dvou chlapů, se se mnou přestali bavit. V dalších dnech a týdnech si zažívám na vlastní kůži to, co prožívají dnes a denně Romové v běžném životě. Opovržení, vyloučení ze skupiny, pomlouvání za zády a všeobecnou nedůvěru. Moje situace je ještě o malinko horší - zatímco Rom se v takové situaci může semknout k ostatním Romákům, jako Židák jsem v base jedinej. Tedy - jedinej, kdo se svým původem netajil. A to byla sebevražedná chyba.

Po jedné z vycházek mám, s prominutím, pochcanou postel.

Další den pak jídlo ochucené mýdlem, nedovařené brambory s bublinkovou omáčkou.

A ještě později jsme se porvali ve sprše. Dostal jsem pěkně přes držku, monokl, nalomenej zub, vykloubený rameno.

pondělí, 8.června

Situace se stala dost neudržitelnou. Stěžovat si u bachařů by byl poslední hřebíček do rakve.

"Co se vám stalo, Dobrovský?"

"Jen jsem blbě upadnul v koupelně, veliteli."

"Nekecejte, co se vám stalo?"

"Upad jsem, nic víc."

Všem to bylo jasný, ale nikdo nic neřešil. Až pan Tausig: "No, pane Dobrovský, já jsem vám zařídil, že dnes budete přeřazen na speciální oddělení. Stanete se tzv. MON - možným objektem napadení." Po krátké diskusi přijímám svůj úděl, protože jinak bych to fakt nemusel přežít.

Nedomylsel jsem však jedno - oddělení MON je oddělením pedofilů, homosexuálů a jiných specialistů. Fákin hel, jak hluboko ještě klesnu?

Po pár dnech se trochu uklidňuju. Na cele jsem s jistým Janem Valovičem, který lákal nezletilé do zkušebních kabinek v obchodních centrech pod záminkou, že chce koupit tričko/svetřík pro svou stejně starou dceru. Nikoho neznásilnil, a tvrdí, že ty děti ani neosahával.

Jako každej normální člověk jsem měl k pedofilii velmi vyhraněný vztah. Ubližovat slabším, bezbranným .... a ještě s tak zbytečným motivem, jako je ukojení vlastního chtíče ... fak of! Jenže ... právě Jano mě během té dlouhé doby, co jsme spolu strávili debatami a hraním šachu asi přesvědčil, že pravý pedofil by dětem nikdy neublížil. Upřímně mi přiznal, že to co provedl dělal samozřejmě s cílem vzrušit se, ale děti má natolik rád, že se vždy pak uspokojil sám někde v ústraní. Na své oběti se prostě jen díval, chtěl být v jejich blízkosti.

Je to nechutné, kdybych tohodle chlápka načapal někde v obchoďáku, jak něco takového provádí, asi bych mu také nafackoval, nebo zavolal fízly. Na druhou stranu - je jeho čin o tolik horší než když někdo zmlátí a okrade starou paní pro dvacet korun? Přestávám si být svým kategorickým odporem k pedofilům tak jistý.

Na vycházkách se teď potkávám s dalšími ubožáky, kteří dostali nálepku MON. Většinou to jsou "prcačkáři", lidé stíhaní za sexuální delikty. A pravdou je, že setkáváním s nimi si jen potvrzuju Janovu teorii, že nejhorší nejsou pedofilové, ale obyčejní heteráci, kteří ze zvědavosti nebo nedostatku morálních zábran znásilní (nebo zneužijí) dítě. Pár jsem jich poznal a fakt je, že ti nejnechutnější úchyláčci neměli diagnózu pedofilie.

Nakonec jsem rád, že jsem na cele s pedofilem a ne s bestií.

úterý, 4. srpna

Před týdnem dostal Jano jeden rok nepodmíněně a navíc časově neomezenou ústavní léčbu.

Den potom, co Jano dostal rozsudek se za mnou opět zastavil Rusakov.

"Hele, s panem V. jsme se za tebe zaručili u soudu." povídá Igor tím svým hippie hlasem.

"To jako kauci?"

"Ses posral Dobroduchu. Právník říkal, že by za tebe chtěli alespoň půl milionu. Zas tak dobře na tom nejsem. Prostě jsme napsali soudu, že na tebe dohlídnem, než to zatracený stíhání skončí, abys jim nikam neutek. Právník řikal, že vzhledem k situaci by to mohlo pomoct. Ale neupínej se k tomu, taky to vyjít nemusí." vysvětlil mi Rusakov a já to vzal jako životní šanci.

Poslal jsem na soud tzv. písemný slib, že v případě propuštění z vazby budu žít spořádaně, nebudu páchat, neuteču a budu chodit k soudu. Všichni, zvláště ti zkušení kriminálníci, mě srážejí k zemi: "Když už jsi jednou na vazbě, tak tě nikdy nepustí."

~~~~ ~~~~ ~~~~

Dneska, po 341 dnech věznění, mě pustili. Čumím jak vrána, čumí všichni spoluvězni i naprostá většina bachařů. Stalo se prostě něco, co se nestává.

Jsem venku. Na čerstvým vzduchu. V normální společnosti. Můžu používat mobil. Sjíždět internet. Koukat po slečnách.

Jsem na svobodě, byť omezené - nesmím vycestovat.

Ale díky bohu, nebo Bohu (nebo Bohyni, kdoví), za to dobrodiní.

(příště: vězeňský faq a šoky z Česka)