Šárecký potok

Oddělen od Litoveckého, nemá Šárecký potok pramen. Začíná za výpustí vodní nádrže Džbán a rovnou vtéká do přírodní rezervace Divoká Šárka.

Je to odtud oblíbená výletní trasa, která se dá jít až k Jenerálce nebo k některé bližší lokalitě (koupališti, Čertovu mlýnu, Želivce), prošla jsem ji nesčetněkrát včetně cestiček ve svazích křížem krážem, ale absolvovat ji s úmyslem jít podél potoka je úplně jiná zkušenost.

Severoevropští Sámové si udržují tradici zpěvu zvaného joik – joik se obvykle vztahuje k něčemu, k nějaké bytosti nebo místu, ale není o ní nebo o něm, nýbrž je jí nebo jím. Vzpomněla jsem si na joik, když jsem pod Džbánem vyšla podél Šáreckého potoka. Nebyla jsem na procházce podél potoka, šla jsem tu cestu jako potok. (Vlastně to tak je při mém chození podél potoků vždycky, ale až teprve tady – ve srovnání se všemi těmi procházkami a výlety, které jsem sem podnikla v minulosti – mi to došlo.)

Vyšla jsem na sklonku období, kdy je nejlepší chodit podél potoků. Překrásný den, všude plno lidí a psů. Hlavně psů. Potok je očividně baví, jeden se v něm dokonce uvelebil, možná si představoval, že je lachtan.

Když už v mé vodě nejsou žádné ryby, alespoň že ten pes.

Máš tu krásnou soutěsku.

Však mě to hodně bavilo. Měla bys vidět ten vodopád. Jo, to bývaly časy.

Pořád ještě jsou. Je tu místo akorát tak pro tebe a pro cestu podél tvého břehu.

To je jen kousek, pak tu mám louku.

Připadám si tu jako v pohádce. Jako v nějaké imaginární krajině dětství.

Já to tak neberu. Pro mě je to naopak taková potoční socializace, jestli mi rozumíš. Potkával jsem tu potůček z jižního svahu, ten se už nějak vytratil, a hodně společného jsme zažili s potůčkem od západu, ten teče pořád a je to krásná a čistá posila.

Poslyš, že vy jste se se Zlodějkou stékaly někde trochu jinde? Za nic na světě se mi nedaří vyfotit váš soutok – a soutok je přitom vždycky krásné, mystické místo.

Stékaly jsme se o kousek dál, ale vystavěli tam mlýn a kvůli rybníkům a náhonu koryto potůčku přesunuli.

No jo, Hovorkův (později Tučkův) mlýn. Ten tu stojí od konce 16. století. Dnes je tam hospoda, kde nemají rádi psy, ale kšefty se jim točí – kdybys neměl tak naspěch, viděl bys, co tam je lidí.

Naspěch – mezi skalami mé vody vždycky pádí rychleji. Vyhloubit si tu koryto nebyla vůbec legrace, kdepak bych mohl okounět po okolí?

Počínáš si tu vážně jako akrobat. V podstatě děláš čelem vzad.

Nikdy tu nebylo moc místa. A skály jsou tvrdé. A ten potůček – Zlodějka, říkáš? - tu už vykonal kus práce sám, ještě než jsme se potkaly, když jsem to musel nahoře na východě otočit.

O tom si budeme povídat někdy zvlášť. Teď jsme ale v soutěsce mezi Dívčím skokem a lezeckými skalami pod Nebušickou vyhlídkou a pro tebe je vždycky důležitá jen přítomnost, viď?

Jsem tu krásně svobodný. Podívej, co si tu můžu dovolit. Rozdvojím se, obtékám ostrůvky s vysokými stromy. Dřív toho tu takhle bývalo mnohem víc, ale tady v těch místech jsem šťastný.

Nevadí ti, že máš kalnou vodu?

A před větvemi nebo hrázičkami z kamenů se ve mně hromadí nahnědlá pěna. Co můžu dělat? O rybkách si můžu nechat jen zdát.

I raci v tobě prý bývali. A nemáš tu ani žádné přítoky, které by tě občerstvily čistší vodou.

Dřív mi přicházela alespoň voda ze studánek, ale ty v poslední době vysychají.

Bohužel. Tady je Čertovka (nad Čertovým mlýnem vpravo pod cestou), pěkně obezděná, ale bez vody. Na chvíli tě teď opustím, a zajdu se podívat přes dřevěný most, jestli konečně nenajdu cestu k přírodnímu divadlu. (Shora se mi k němu nikdy nepodařilo přijít. Od potoka je to pěkný krpál, ale tak nebezpečné – pokud není mokro – jak se leckde uvádí, to zase není.)

Tak už jsem zpátky. Co to je, tady ta strouha s rezavou vodou? Že by ústí bývalého náhonu?

Myslím, že ano – ale není to rez, jsou to pyly, všechno teď kvete.

Vede k tobě dost bočních strží – ale voda jimi neteče. A začínám tu vnímat civilizaci kdesi nahoře za hřebeny. Do teď mě tak strhávalo tvé vlastní drama, že mi vůbec nepřišla na mysl. Z Franciho studánky ti dokonce přitéká trochu vody. Jak se tu cítíš?

Víš, já se cítím dobře, i když mi směr přikazují skály, i když se mohu rozlévat v lese. Tady je obojí. Les i skály.

Vypadá to tu jako někde v Nízkých Tatrách. Je právě čas medvědího česneku, trhá ho tu spousta lidí. Přispíváš tu k pohodě, jen je mi líto, že máš tak kalnou vodu.

Teď tě zvu do luhu, je to první opravdický luh na mé cestě (ten za první soutěskou nepočítám).

Nádhera. Tady asi přitékala voda z Primátorky, viď?

Z Primátorky?

Bývalá studánka v lesnatém svahu pod Vokovicemi.

Bejvávalo.

I Roztočilka, krásně upravená, je vyschlá, musím se ještě poohlédnout po studánce Rákosník.

Moc se nenamáhej, ani potůček z Krutce už nemá skoro žádnou vodu.

Mohl bys mi povědět něco o Jenerálce. Vnímám ji jako energeticky nosné místo, jehož paměť musí být nezměrná – ale neumíme ji přečíst! Z jedné strany ti přichází Krutecký potok, z druhé Nebušický (ani ten nemá vlastní vodu, nýbrž přečištěné odpadní vody z nebušické ČOV) a tuším, že by ses tu mohl rozpomenout na časy, kdy jsi tekl přes Červený vrch a pravděpodobně ses tu někde kdysi vléval do Vltavy. Je tu spousta míst, s nimiž se dá navázat hlubinná komunikace, ale je tu také spousta stop po bezpočtu zásahů člověka a ty tu komunikaci znesnadňují nebo úplně maří.

Sama jsi říkala, že jsem hlavně v přítomnosti. A tou je pro mě příjemná loučka s lagunami na soutoku s Kruteckým potůčkem a nutnost přijímat kompromisy, kterou se začínám učit pod Dubovým mlýnem.

Máš pravdu, odtud je to čím dál tím víc o prioritách lidí nežli o těch tvých.

Cítím se tu už být velkým a silným potokem. Lidi se mnou musí počítat.

Máš štěstí, že tvé údolí odtud až k Vltavě osídlili lidé v dobách, kdy se pražské potoky s oblibou zaváděly pod zem, jako zónu rekreační, a nikoliv rezidenční. Dnes se kolem tebe sice dost staví, ale soužití s potoky se mezitím už řeší jinak než zatrubňováním.

Brrr! Děsíš mne.

Ne, to nechci. Ostatně skoro jsem tady dole zapomněla, že i v Ruzyni jsi to už ty, i když tě tam nazýváme jinak, a tam to přece dodnes zakoušíš – byť velký kus tě osvobodili a tečeš tam podél ulice. Říká se tomu revitalizace.

No však! Tou mě obšťastnili i tady, kousek za soutokem s tím rezavým potůčkem od Červeného vrchu. A není to tak špatné. Nechali mi i koryto vedle silnice a v té louce pod lesem mi je fakticky dobře.

Cos to říkal? Chvíli jsem nemohla jít vedle tebe, před Dubovým mlýnem jsem musela na silnici, ani tvůj soutok s potůčkem ze studánky Korek jsem nenašla, tečeš tam mezi domy. Ale už tě zase vidím – z mostku, přes který vede turistická zelená. Ta zelená je už mimo tebe, víš, ale ten mostek je důležitý. Na obě strany tu od tebe vede cesta, do levého svahu k zahrádkové osadě Pučálka, do pravého svahu ke studánce Zlatnice. A máš pravdu, ta louka ti moc sluší. Lidé se sem naučili chodit na procházky i na chvíli posedět. Někde by ti tu také měla přitékat voda ze Zlatnice.

To je od tebe pěkné, že se snažíš monitorovat i mé přítoky.

Vnímám to tak, že těmi přítoky objímáš kraj, jímž protékáš.

Tady jich moc nemám, to je pravda. Promiň, teď se mi cesta hodně zužuje, asi ti uteču.

Kdybys mě na to neupozornil, skoro bych si nevšimla. Ano, skaliska údolí se k sobě přibližují, tady jsi kdysi musel využít své zkušenosti s prorážením soutěsek. Však také i revitalizátoři tu veškeré tvé vody svádějí zpátky do koryta vedle silnice – pěkně ohyzdného – a musím tě opustit, protože obtékáš bývalý Kalinův/Záporecký mlýn. Před mlýnem vede mostek nad náhonem a je tu i socha sv. Jana Nepomuckého. Asi nějaká významná lokace, viď?

To nevím, to je záležitost vás, lidí. Já vím jen to, že tady musím obtéci ostroh z jihu a skály z druhé strany mě nechtějí pustit.

Ani nás, lidi. Z jihu k tobě můžeme sestoupit cestou od hanspaulské kapličky sv. Václava, ale do protějšího svahu hned nemůžeme. A ten ostroh obcházíme po silnici, což je dosti nebezpečné, protože tu není žádný chodník a silnice vstupuje do nepřehledné zatáčky. Ale už se zase setkáváme – mohu k tobě dokonce sejít ze silnice a jít po tvém břehu po místní cestě. Jak se cítíš?

Trochu se dusím.

Hm, přibývá nové zástavby a kdo ví, jak mají obyvatelé vyřešenou kanalizaci. Vede mě teď kostel sv. Matěje – jít tudy večer, když je osvětlený, je jako sen. Víš, že tu v pravém svahu nad tebou je studánka?

Já to vím, ale ty se zdáš překvapená.

Nedávno ještě na studánkovém webu nebyla. Až ta Pod Matějem.

O té mi ani nemluv. Další vyschlá.

Před deseti lety měla ještě vodu a dokonce tam pro žíznivé byly připraveny dva porcelánové hrnečky.

Tohle mám rád.

???

Buď víc v přítomnosti. Ti dva psi se chladí v mé vodě. A jejda! Ten menší se teď nemůže vydrápat na břeh.

Zkus to na druhou stranu, pejsku!

Výborně.

Tady to taky není nic moc, viď. Býval tu sice na tobě takový dlouhý rybník, ale údolí je tu pořád hodně úzké. Kolem „Mlýnku“ vedla (a stále vede) pěší cesta vyznačená studánkovými stržemi – na hanspaulské straně „Pod Matějem“, na lysolajské „Mrázovka“. Tobě tu ale stojí v cestě další ostroh – tentokrát ten s kostelíkem sv. Matěje. A já až k Heřmanovu dvoru můžu ještě jít po tvém břehu. Tady už ale musím přes mostek, vtékáš mi do soukromých zahrad.

Vítej zase po čase! Už jsem si myslel, že tě to přestalo bavit.

Kdepak, ale lidi se tu můžou přetrhnout, aby tě obestavěli! Co to tu vyrostlo na tvém lesním břehu? Hrůza! Můžeme spolu pobýt na loučce před mostkem (vede přes něj značená cesta nahoru na Babu a protilehlým svahem po modré do Lysolaj), ale pak už musím zase na silnici.

Dál už souvisle komunikovat s potokem nemůžu.

Dlouho jsem si to nechtěla připustit, ale cesta údolím Dolní Šárky je od Dubového mlýna až k ústí potoka v Podbabě do Vltavy víc o městě nežli o potoce. Ne že by potok nebylo občas možné spatřit. Dokonce je tu ještě jedna, menší loučka jeho revitalizovaného úseku, jinak ale lidé soužití s potokem řeší hlavně mostky (přes mostek naproti Žežulce vede poslední cesta nahoru na Babu, ta nejstrmější) a zpevněnými břehy. Poměrně urputně si potok svou identitu hájí na loučce pod ZUŠkou – lidi sem pouští, jen když je sucho. Někde v těchto místech míjím pomníček, který zde „památce Mistra Jana Husi“ nechal zbudovat Sokol v Podbabě „péčí Okrašlovacího spolku“ v roce 1915 – je pěkně hleděný, víc než socha sv. Jana Nepomuckého u Kalinova mlýna (ale i ten má na soklu kytičky).

Za Purkrábkou (a sousední Okolkou) dohlédám od xenofobní zdi, jíž si současný majitel opevnil bývalou usedlost Ctiborka k starému lomu nad potokem. Dosud jsem ho znala jen shora – ode dneška tedy budu, kdykoli nahoře Daki tím směrem zarejdí, hysterčit. Jsou to strmé skály. Kolem lomu se zřejmě dalo kdysi vydrápat nahoru na Babu, na stromech jsou ještě staré dřevěné šipky. Potok je u silnice tvrdě regulován, údolí je tu dosti úzké. Jako bych to slyšela: kuš!

Chvíli se dá kolem potoka ještě jít cestou za plůtkem dětského klubu Šárynka. Kamarádka tu svého času dobrovolničila, je to oáza v poušti bezohledného kořistnictví, potok zde berou jako partnera, kromě mostku lze k jeho přechodu na zahradu školky využít kus dál i tří obrovských kamenů. Za novým obytným areálem Břetislavka, ve stísněném údolí necitlivě vtěsnaným do silnice, teče potok jako trpěný soused – ostatně něco podobného si zažil ještě jako Litovický ve veleslavinské zahrádkové osadě a v betonu před Evropskou – zatímco za stejnojmennou hospodou, zřejmě v rámci developerského projektu vzkříšenou k životu, se s ním počítá alespoň jako s romantickou kulisou – z jejího dvorku k němu vedou schůdky.

Za křižovatkou před hospodou si unaveně padají do náruče Šárecký a Lysolajský potok a jejich kontaminované vody spějí – betonem, jak jinak – k multiviaduktu, z něhož mu připadá nejširší oblouk. Kachní rodinka se diví, co tam dělám, inu, milé kačenky, dívám se, jak je potok veden pod tratí a pod roztockou silnicí, a ohlížím se za hrdlem Šáreckého údolí. Těžko uvěřit, jak košatou cestu má Šárecký potok za sebou! Vypadá to tu jako před ústím kteréhokoliv potoka ve velkoměstské zástavbě: beton, kameny, dlažba, auta, vlaky, natěsnaná zástavba, sem tam cyklista. Chodci žádní. Připomínám si čas, kdy jsem se vydala k prameni. Je to už hodně dlouho. Tenkrát jsem se na tenhle potok těšila jako na mimořádné dobrodružství – nezklamal mě. Zavedl mě hluboko do historie planety a odvyprávěl mi spoustu příběhů, k nimž – protože potok je živý a sám je život – stále přibývají další.

K jeho ústí do Vltavy lze přijít po obou jeho březích. Potok je kalný, i Vltava je kalná, další kachní rodinka přede mnou zděšeně prchá směrem k přívozu, nebo možná je to kachní školka, protože káčátek je strašně moc a kachna jen jedna, zpovzdálí si mě neohroženě měří čtyři kačeři.

Více než dvacetikilometrová pouť potoka, který je kmotrem obrovského území od Červeného Újezdu přes Zličín, Řepy, Bílou horu, Ruzyni, Liboc a Šárku, Nebušice, Dejvice a Lysolaje, končí. Je mi trochu smutno, ale protože vím, že na cestě, kterou jsem podél něho prošla, je toho ještě spousta k dohledávání a na mnoha místech je to už zase všechno jinak (třeba v Hostivicích), dá se vlastně začít zase od začátku a stejně jako nikdy neskončí dobrodružství potoka, dokud bude prýštit jeho pramen, nemusí skončit ani putování podél jeho břehů.