Putování VI

Z Plas do Mariánské Týnice vedla kdysi poutní cesta. Ono „kdysi“ je relativní, cesta byla vybudována v 18. století, což je vzhledem ke stáří plaského kláštera a jeho zrušení, které ho – jak dnes víme – už za několik desítek let po vybudování cesty potkalo, záležitost časově mělká, ale vzhledem k tomu, co se za více než 200 let po zrušení kláštera přes tu cestu přehnalo, je to zase všechno už hodně dávno.

Ono „kdysi“ je na cestě patrné. Zčásti už vůbec neexistuje, na leteckých mapách je nicméně v polích pořád ještě k rozpoznání, zčásti posloužila jako trasa silnice. Na dvou úsecích se po ní dá ještě jít pěšky, z Plas k osadě Sokolka, a od Mariánské Týnice kousek od kříže v polích k Sechutickému dvoru. Jejího ducha křísí moc pěkné místo před vchodem do mariánsko-týnického proboštství – mezi upraveným areálem a polem tam stojí dvě sochy proti sobě, sem cesta z Plas ústila nebo odtud zpět do Plas směřovala.

Jdu po ní jen od kříže v polích k rybníku Pivovárek, ale napadá mne otočit se a žasnu nad genialitou dávných krajinných architektů – když začali putující směrem od Plas stoupat od rybníku (pokud tam tehdy už byl), objevil se jim přímo uprostřed cesty před očima kříž na věži kopule a po čase makovice, do níž je vsazen, a tu pak putující vidí neustále před sebou a jak stoupá, vynořuje se pod ní věž kopule a nakonec asi i kopule a celý areál. Říká se tomu přímá pohledová cesta a tenhle charakter má/měla stará plaská cesta ještě na několika úsecích.

Z Výrova bych kvůli ní musela po hodně frekventované silnici, tedy ji opouštím a po konzultaci s místním usedlíkem zacházím do lesa. Do Žebnice mne to prý samo dovede, ať se ztratím nebo ne. Ovšemže jsem se ztratila, ale putuji už druhý rok a zkušenost mne naučila, že bloudění patří k putování, jakož i k životu.

V kostele sv. Jakuba Většího v Žebnici jsem zastihla restaurátora, který tam pracuje už třetím rokem, ukazuje mi fresky v bývalém kněžišti, chvíli jen tak sedím v kostelní lavici a odpočívám v prostoru, který má štěstí a navrací se mu důstojnost místa duchovního setkávání. Zásluhu na tom má místní občanské sdružení, jehož předseda, pan Urban, bydlí hned vedle, jdu si k němu pro razítko do poutnického notýsku. Doplňuje mi pitnou vodu a radí mi jít do Plas nikoliv po modré podél potoka, nýbrž neznačenou cestou, kterou chodí místní (a nově je tudy vedena cyklotrasa). Na vrcholu kopce se proti obzoru rýsují kříže na cestě – že bych se napojila na starou poutní cestu? Taková šťastná symbolika se poutníkovi nabídne zřídkakdy, stará cesta ve skutečnosti vede o nějaké dva kilometry dál, až za silnicí, kterou při sestupu po pěkné lesní pěšině do Plas slyším chvíli pod sebou, než uhne do plaské serpentiny, o které včera vyprávěl v kralovickém kempu student, který tam brigádničil v bistru, a já přicházím do města skrz chatovou osadu a branou v budově bývalé železářské hutě s věžičkou a hodinami.

V Plasích jsem poprvé v životě, aniž bych v tu chvíli dohlédala souvislosti, fotím si před hutí první z mnoha soch, kolem kterých ještě budu procházet, je to barokní sv. Bernard, patron řádu cisterciáků. Kousek dál stojí litinový sv. Jan Nepomucký z 19. století. Další sv. Bernard je v parku před budovou nové prelatury, a je tam i další sv. Jan Nepomucký, tentokrát stylově a na to, jak upejpavě se tváří, morbidně přímo v kašně. Má to dobrý, v kašně není voda.

Centrum Plas žije turistikou, dávám si – nelevný – oběd u Rudolfa II. a čekám na prohlídku konventu, která začíná vždy v celou. Za prohlídku kostela si nepřiplácím, takže za hodinku nás průvodce už zase sype z budovy – další!

Cesta z Plas do Horní Břízy vede téměř čtrnáct kilometrů lesem po nepříjemném štěrku, pořád a pořád rovně za nosem. Uprostřed lesů je myslivna, odpočívám u studny stranou od cesty a z domu vychází pán, který tam žije sám se třemi psy a je mu tam dobře. Nějaká paní z Německa tudy taky šla, povídá mi, a ptala se po nejbližším koloniálu, potřebovala si koupit ještě jednu deku, protože spala v noci v lese a byla jí zima. Klobouk dolů, já jsem se k tomu pořád ještě neodhodlala. A paní prý bylo pětašedesát, to se tedy klaním podruhé.

Les je trochu zvláštní, rozlehlý, ale jakoby strnulý, pochopím to, až když se mi po levé straně rozvine nekonečný kaolinový lom a když ho po více než hodině obejdu, začnou se těžební hluky a houkání couvajících strojů ozývat zase zprava. Vstup do lesa je cedulemi zapovězen.

Pod rozcestníkem U mezníků (496 m) mne předbíhá běžec. V lese. Na tom příšerném štěrku, který se ve fivefingerech hrubě nelíbí klenbě mé pravé nohy. Odkud kam běží, když tu nikde nejsou žádná obydlí a žádné vsi? Přijímám poznání, že jsem tu jen procházející, jsem na cestě a musím jít, i když mě bolí nárt, ale není důvod se zastavovat, cesta se stává jedinou detekovatelnou realitou, vše ostatní je májá.

Cesta lesem ústí na zpevněnou komunikaci pokrytou bílým pískem a štěrkem, na veliké zralé maliny pod obrovskou kaolinovou horou si nechávám zajít chuť, jsou obaleny hustým bílým popraškem a po dlouhé, dlouhé době se ukazuje obzor. Naposledy jsem viděla k obzoru za Mariánskou Týnicí, s nostalgií jsem přehlížela celé pásmo Radče a Brd, teď je všechno úplně jinak. V oparu se přímo přede mnou nezvykle majestátně zvedá Radyně.