Putování V

Do Kralovic? Pěšky? Vy jste divná. - Neříká se divná, nýbrž alternativní, opravuji čtveřici mlaďochů, s nimiž jsem se vezla z Radnic do Liblína linkovým minibusem, který nás po mnoha zajížďkách do vsí po obou stranách cesty konečně vyklopil na pustém náměstí, kde vám dobrou noc nepopřeje ani liška, a já jsem se tam loni zasekla.

Větší řiť jsem si pro svůj zásek vybrat nemohla. Vlastně mohla, a také vybrala, protože jsem došla až do Kozojed, ale protože do těch se už vůbec nelze nějak rozumně dostat, abych nemusela vstávat ve čtyři ráno a aby mi doprava nezabrala dvě třetiny dne, vrátila jsem se do Liblína a kopcem do Kozojed svou pouť letos začínám. Mládež míří na čtyřdenní chlastačku do kempu Kobylka, nakonec se se mnou loučí s obdivem, neboť jim zraky padly na mé fivefingery, nechávám si dát razítko v penzionu, kde jsem loni nocovala, a vyrážím v půl druhé z Liblína via Kozojedy-Lednice-Kralovice.

Letos jsem se rozhodla nejít otrocky po české I24, stejně to není žádná historická cesta, kde by člověk kráčel ve stopách dávných poutníků, tak budu jen držet směr, zacházet si ke svatojakubským kostelům a pokoušet se hledat identitu putování v dnešních bezvěreckých časech.

Mraky vidím už od Liblína, za Kozojedy těžknou a obloha tmavne. Lednici stíhám ještě za sucha, fotím kapličku a plakát ZNC, vystupují na rybárně v Rakoluskách, vzpomínka na loňské putování. Za Lednicí se zastavuji a hledím zpět k Radči a Brdům, těmi kopci jsem šla, chvíli jsem s nimi žila, někde tam mezi nimi teče Berounka a to pouto pořád trvá. Zimu jsem strávila chozením podél břehů pražských potoků, novýma očima hledím na potoky, které teď po silnici přecházím, déšť mě chytá až před Kralovicemi.

Je zato vydatný, tak tak jsem stačila nahodit pláštěnku, podél silnice jako z udělání není ani jediný strom, a tak musím jít, musím jít. Hned zkraje města je kaplička a vedle ní košaté stromy, zalézám si pod ně, alespoň zčásti to funguje. V Kralovicích jsem si chtěla nakoupit, to zavrhuji, protože za nějakých čtyřicet minut už zase svítí slunce, ale já mám kalhoty dole úplně mokré a vandrovat městem s vyrolovanými kalhotami, aby se mi dál necouraly v loužích a po mokrých chodnících, a v pláštěnce, kterou si musím nechat na sobě, aby zase uschla, se mi nechce, takže jdu dál, kostel sv. Petra a Pavla míjím, a první zastávku činím až v kempu za městem.

Původně jsem chtěla přespávat pod širákem, jsem na to vybavena, kromě karimatky a spacáku mám nový žďárák, ale trochu se bojím, postrádám zkušenosti, navíc po dešti bude asi všude mokro, tak se ptám majitele kempu, jestli bych tam nemohla nějak nízkonákladově přespat, nabízí mi za pakatel chatičku a čaj a pizzu v místním bufáči. Beru zavděk vším, pokrmem pro tělo ovšem až po pokrmu pro ducha, pro který uháním ještě před zavírací hodinou do Mariánské Týnice.

Tuhle Santiniho stavbu jsem vždycky chtěla vidět, sice si myslím, že dojem z Kladrub a Zelené hory už nemůže nic překonat, ale k úžasu je to i tak. Hlavně ta hmota zvenku a prostor – kostela – uvnitř.

Odklonem od řeky jsem opustila kraj, který svou neschůdností vzdoruje komunikaci, obchodu i zemědělství, a během nějakých deseti či patnácti kilometrů se reálie zásadně proměňují. Kralovice byly odedávna trhovou vsí, cesty odtud stále vedou do všech stran, i když centrum oblasti se přesunulo do Plzně. Když jsem šla kolem Berounky, měla jsem sice pocit, že se propadám až do keltských, nebo duchovně přinejmenším animistických časů, ale celou dobu ke mně kraj promlouval – skrze mé tělo, když jsem se plahočila přes údolí Berounčiných přítoků, skrze mé smysly, to bylo hodně silné, duchem v meditaci a jednou dokonce i snem. Zatímco tady mne kontakt s prostředím, jímž procházím, jakoby vychyluje z „tady a teď“, odkazuje mne k obzoru s brdskými kopci a v čase k zakonzervované minulosti. Otevřenost kupodivu nepřináší komunikativnost, nýbrž vyprázdněnost. Zastav se, zkonzumuj, případně zaplať, a zase jeď – nebo jdi. Další!

Mariánská Týnice i Plasy se vezou na vlně turistického průmyslu a kraj promlouvá hlavně o své vyčerpanosti. Připadá mi unavenější, než jsem já. Kolem Berounky si buď příroda nenechala tolik líbit nebo se už z něčeho, co nedohledáme, stačila vzpamatovat, tady je cítit, že svého času si ji lidé hodně přizpůsobovali a modus vzájemně respektovaného soužití se změnil na modus direktivní těžby. Těží se plodiny, kultura, suroviny a bere se víc než se vrací.

O Mariánské Týnici si toho každý, kdo o to stojí, najde dost a dost na netu, já si na blogu dovoluji luxus dojmů, takže: jsem ráda, že Mariánskou Týnici opravili, že znovu postavili kopuli, která se ve 20. letech minulého století zřítila, jsem ráda, že pro ten úchvatný architektonický komplex našli využití (je tam muzeum, výstavní a koncertní prostory). Vnímám to tak, že příroda opuštěná člověkem se časem sama ze sebe revitalizuje. O revitalizaci kultury se musí starat člověk, jinak podléhá entropii. Ale i v tom procesu rozpadu pořád uchovává ducha, kterého jsem v Mariánské Týnici schopna detekovat ve vztazích hmoty areálu k prostoru a ve světelných a akustických poměrech – chápu, že taková péče něco stojí a třebaže funkce muzea s obsahem toho místa nemají prakticky nic společného, přivádějí sem lidi, k nimž může duch promlouvat. Protože jsem dorazila krátce před zavírací hodinou, zapůjčili mi tištěného průvodce, vybavili mě informacemi o zvukových zařízeních v jednotlivých místnostech a nechali mě, ať si to tam projdu sama. Nic lepšího jsem si nemohla přát, takže se po zběžné obhlídce expozic vracím do kostela a nechávám na sebe působit monumentalitu prostoru.