Po potoce od Bušohradu k Broumům

Až k lesní studánce „U bídy“ se dá jít po cestě paralelně s potokem – akorát pozor, není to značená cesta a myslivec, který si kdesi v hloubi hvozdu trénuje mušku nebo vskutku něco loví, o vás nemusí vědět (stalo se mi na podzim).

Úpořský potok, na horním toku zvaný Míza, zde uhýbá k východu, pocestného vede cesta k nedaleké hájovně. Jmenuje se Bušohrad a pouze to jméno je paměťová stopa existence dávné hraniční tvrze. Těžko se detekuje i zemská stezka, kterou střežila – údajně to byla chebská, její zdejší úsek směřoval od Stradonic přes Zvíkovec na Cheb, v Broumech měla odbočku k brodu pod hradem Týřov. Dnes tudy vede silnice z Broum do Podmokel, kterou od hájovny k „Hákům“ kopíruje pěkná cesta lesem (turistická modrá).

Obě jsou zpočátku dost daleko od Úpořského potoka, protože musí zohlednit jeho přítok, na němž je pod hájovnou rybníček. Nořím se tedy do lesa a do porostu, naštěstí je duben, takže terén je zatím ještě průchodný. Potok je tu krásný, má prostorné koryto, pravý svah směrem k Jouglovce pozvolný, zalesněný, levý tvoří louka, nad níž teprve se zvedá hřeben kopců. Přicházím do míst, kde býval rybník, zprava – tam kde je les – je provalená hráz pořád ještě dobře patrná, zleva už zčásti splývá s terénem. Autor diplomky o tvrzích na Křivoklátsku (David Novák, 2012) zde lokalizoval objekt dávné vsi, možná jakéhosi podhradí.

Pod hrází je to zarostlejší a členitější, ale dá se dojít až téměř k hrdlu, které si tu potok před miliony let prorazil ve skalách a pozdější osadníci se mu přizpůsobili mostem. Cestu zde na pravý břeh potoka svést museli, vlevo je prudký svah proťatý roklí drobného přítoku. Vody přitékají Úpořáku i zprava, z rozlehlých strání pod Broumskými skalami a u prvního obytného stavení se cesta zase vrací na levý břeh potoka a její historický průběh je tu dokonce v podobě náspu s křížem patrný, třebaže místní komunikace vede kus dál od potoka.

Potok se tady na pár set metrů sbližuje s civilizací, ale jen okrajově. Obec Broumy – v klasické struktuře s návsí, obecním úřadem, prodejnou, točnou autobusu, školou, rybníčkem a tak dále – je výše ve svahu, potok je jí dobrý tak akorát jako recipient pro odpadní vody z místní ČOV. Přímo v Broumech nicméně počíná vodoteč, která si během pár set metrů, než splyne s Úpořským potokem, stihla vyhloubit pěknou rokli.

Starší osídlení bývalo níže a tady už byl osadníkům potok partnerem. Dovedl je pod kopci nad levým břehem na přívětivější místo, kde se dalo případně i tábořit. Byla to nejspíš všestranně strategicky výhodná lokalita. Archeologicky je doloženo keltské sídliště, z pozdější doby pak slovanská osada, ze středověku – to už písemně – manský dvůr.

Lokalita U Dvora má silnou identitu. Sice se ji dosti úspěšně pokouší roztříštit chatový plevel, ale terén, potok a pozůstatky starších zásahů člověka ji stále ještě drží. Potok už je tu natolik silný, že šlo využít jeho pohonný potenciál. A život tu pulzoval o poznání intenzivněji. V okolí Broum se vyskytují odhalené třetihorní štěrky, z nichž se dá sbírat křemenný písek a křemenné oblázky. Stop těžby v písčitých uloženinách je tu všude hafo, možným (tehdejším) zdrojem písku jsou například jámy podél cesty z broumského Luhu do Karlovy Vsi. Koncem 16. století dostal Kryštof Schürer povolení od Rudolfa II. vystavět zde sklářskou huť s veškerou infrastrukturou, k níž patřil mlýn, pila, domky pro dělníky. (Byl tu i masný krám, kovárna sedlář, pekař, časem škola.) Huť vzkvétala asi půl století, po třicetileté válce její význam upadl, v polovině 18. století zanikla. Ze sklárny se zachoval renesanční glasmistrovský dům – dnes soukromá chalupa. Stavení se nalézá vlevo ve svahu před soutokem potoka Míza a potůčku z Broum a je památkově chráněn jako „Schürerovská sklárna“.

Míza/Úpořský potok se zastavuje ve velkém rybníku – zvaném „Kučerák“ – který patřil ke Kučerovu mlýnu. Rybník spravuje Rybářský svaz a má strašidelně působící, mohutný přeliv (zřejmě výsledek rekonstrukce rybníku z roku 2017) sloužící zároveň jako odtok.

U hráze se – patrně – odpojoval náhon, dnes – patrně – cesta, po níž se pouštím dolů k bývalému mlýnu, protože chci vidět soutok Mízy a Hořejšího potoka. Pastviny ve svahu využívá zdejší chovatelka koní, přidruženě tam škube trávu hejno ušlechtilých husí, které jsem předtím viděla na rybníce – dost velkém, aby se tam porovnalo s hejnem labutí. U mlýna – dva domy bývalého Kučerova, nebo též „Hořejšího“ mlýna, dnes obytné stavení, pravděpodobně nějaké hospodářství – nabývám dojmu, že dál už je to privát, ale prošlapávám si cestu zarostlou loučkou k potoku a přicházím k soutoku.

Čekala jsem něco mnohem dramatičtějšího, možná kaňonovitého, přece jen si oba potoky dosud musely urputně razit cestu, aby našly slabá místa v podloží a spoluformovaly okolní kopce, ale dochází mi, že svědectvím té urputnosti nemusí být zrovna kaňon, ale právě to relativně pohodově působící místo, které společnými silami vymlely. Soutok je civilní, partnerský, luční, stranou od cesty, pod klenbou stromů a keřů.