Míza neboli Oupořskej

Projít si Úpořský potok od pramene k jeho ústí do Berounky není jednoduché ani pro ty, kdo v některé z blízkých vsí bydlí. Ne že by protékal takovou divočinou, cest k němu a podél něho je dost, ale náročná je logistika.

Úpořský potok pramení na svahu vrchu Těchovín, v samotném lůně této části Křivoklátska a už dostat se sem není snadné. Nejbližší vesnice jsou Líšná (4km), Broumy a Kublov (6km, Broumy o něco méně), nejbližší autobusová zastávka je Bušohrad (3km). Od Bušohradu nebo Broum se lze k potoku přidružit, ale chce-li člověk potok pochopit, musí ho jít od pramene. To v tomto případě znamená počítat s dlouhou procházkou lesem, než se k prameništi vůbec dostanete.

Potok není dlouhý, oficiálně 11,2km. Ovšem na jeho dolním toku je národní přírodní rezervace, kam je vstup zakázaný. Pokud se přece jen, vybaveni povolením od Správy CHKO, dostanete až k Berounce, octnete se pod zříceninou hradu Týřov a musíte řešit cestu zpět do civilizace. Volíte-li ji via Rakovník, je to na autobusovou zastávku u skryjského mostu pouhý kilometr, chcete-li dojet do Berouna, musíte vyjít nahoru do Skryjí a stihnout to do půl čtvrté. Auto to neusnadní, nad hájovnou Vlastec je sice plácek u silnice, kde se dá zaparkovat a k počátku potoka je to odtud asi čtvrt hodiny, ale znamená to zatížit se dalšími dvanácti kilometry zpáteční cesty.

Řešením je přenocovat v trávě pod hradem a ráno na autobus do Skryjí (nevyzkoušela jsem).

Těchovín je nejvyšší kóta Křivoklátské vrchoviny. Sluší se, aby nejvyšší kopec čehokoliv dal život pořádnému vodnímu toku, je tedy v souladu s univerzálním řádem věcí, že Úpořský potok počíná právě zde. Je to důležitý potok a jako takového si ho samozřejmě všimli i lidé, takže má košatou a zajímavou minulost (nedobrovolné) kulturní kooperace. Svým údolím radil lidem, kudy se mezi těmi přečetnými kopci dostat k řece – podél jeho levého břehu vedla stará zemská cesta, na svém dolním toku, vlastně těsně před ústím do Berounky se zasloužil o ostroh, na němž stával hrad Týřov. Má docela hodně přítoků, je dostatečně vodnatý a má i dost dobrý spád (od pramene po ústí asi 300 metrů), aby mohl svého času poskytnout své koryto jako splavnou vodní cestu. Před dvěma sty lety bychom to v těchto místech asi nepoznali. Potok byl zapřažen do velkopodnikatelského boomu, v jehož rámci byl nucen k vrcholným výkonům soustavou rybníků a „nádrží“ neboli jakýchsi primitivních zdymadel, jejichž pomocí se zvyšoval průtok vody a splavovalo se dřevo „kmenové i polenové“. Vše pak vzalo rázný konec, ale k tomu se ještě dostanu.

K počátku přírodních potoků se lze většinou dostat hůř než k pramenům potoků městských, zde mne vede více či méně patrné koryto od lesní cesty obkružující východní úbočí Těchovína. Les se otevírá do malebné loučky, kde se prohlubeň koryta definitivně ztrácí v trávě pod posedem. Potok, sotva se zvodní natolik, že už to není jen mělké suché koryto, tvoří v lese svěže zelený pruh až k snovému rybníčku před hájovnou Vlastec.

Rybníček jsem chvíli hledala, ze silnice ani z cesty není vidět. V lese se mi pak ukázal jako zjevení. Možná je i on pozůstatkem nějakých dávných regulací – stejně jako jakési kamenné koryto, které jsem si vyfotila níže v lese – protože dřevaři dělali jistě všechno pro to, aby do potoka svedli co nejvíc vody. Silnici „U císařského mostu“ potok podtéká už pěkně zvodněný, za průsekem pro vedení vysokého napětí se spojuje s pramennou větví od Janušek (v místě, kde podtéká cestu, je strom s barevným obrázkem „U zabitého mlynáře“) a zurčí lesem směrem k Bušohradu údolím, které si vyhloubil s Vlastcem po levém a Hřebeny po pravém břehu.

Ještě se zastavím u alternativního jména potoka – Míza. Mám ráda místní a pomístní názvy nebo jména, je to jakási paměťová banka minulosti. Dá se z nich vyfantazírovat, jak vypadal před stovkami, možná i před tisíci lety terén, co dávné osadníky v kraji upoutalo, podle čeho se orientovali, zda se s lokací porovnávali v přátelství nebo v strachu. Pozoruhodné, a svým způsobem legrační je, jak averze vůči všemu germánskému brání českým učencům lovit v etymologických vodách německého jazyka.

K Míze se takřka prvoplánově nabízí porovnání s německým Mies, což je – mimochodem – také německé jméno řeky Mže (a města Stříbra, které na Mži leží).V dnešní němčině „mies“ znamená hnusný, o člověku mizera, o lokaci – nevábná houšť. Tvar „mies“ se vyskytuje ve středověké němčině, v protogermánštině se uvádějí tvary jako músa, mu´se, mi´usa, miuzi´, miuzio´, ma´usa. Vše vždy směřuje k něčemu smyslově nepříjemnému, zapatlanému, zašmodrchanému, (vlhce) zarostlému, zanesenému – v staroruštině ???? (mech), v litevštině musai. Prostě houšť, jedno roste do druhého, přibereme-li ještě i latinské muscus = sliz, sliznatý, možná to tam i zahnívá. Zarostlý, neprůchodný terén, člověk se tam celý podrápe a zasviní. Miesbuckel je v bavorském dialektu nadávka (zanedbaný člověk s vrabčím hnízdem na hlavě). Miesmacher je pořád ještě živé slovo, znamená otrava, potížista, kverulant.

Výraz „mies“, „Mies“, též „Mias“ (bav.) je často uváděn jako dialektový tvar slova Moos (mech, bažina), já bych spíš mínila, že obě ta slova mají stejný základ, ale „Mies“ je víc o zcuchanosti, zašmodrchanosti a „Moos“ je víc o vlhkosti.

Když už jsem se dovolala jména západočeské řeky, jeho historický přepis má podoby Mse, Msa, Mzye. Latinsky Misa. Slavisté původ jména Mže/Mies netěží ze starogermánských základů, přidržují se etymologického východiska mzjěti (mžít, kapat), germanisté připouštějí předslovanský základ mighia (s páchnoucí vodou).

Fabuluji – miluju blogové fabulace! – keltské osadníky, kteří se usídlili na soutoku dvou potoků (dnes Hořejšího a Úpořského) a ambice expandovat do okolí komentovali s tím, že výše po proudu potoka „tam od těch kopců, no, od Těchovína“ je to hodně neprůchodné. Je to tam „mosa“ (= keltsky močál, bahnisko), „mós“ (indoevropský základ s týmž významem). Bordel a bahno, tlející bordel. Nebo prostě prales, protože ten tam tenkrát doopravdy byl. Nakonec nepřízeň terénu samozřejmě vyřešili buď oni, nebo další příchozí, průchod krajinou vedl místy, kde stávala hraniční tvrz, jejíž památku nese hájovna Bušohrad.

Od ní půjdu po potoce příště.