Kovářovy kobyly chodí bosy

Mám ráda knihovny, muzea a archivy. Ne že bych v nějakém takovém zařízení chtěla pracovat, na to nemám dost trpělivosti, ale vážím si jich jako externí paměti kultury a toho skvostného světa, v němž žiji. Mám pro ně slabost a mám tendenci obhajovat smysl jejich existence vprostřed dravého kupeckého prostředí.

Šla jsem na tiskovou konferenci, na které měly být vyhlášeny výsledky skladatelské soutěže. Tiskovka se konala v budově Městské knihovny na Mariánském náměstí, kde byla měsíc, od poloviny ledna do poloviny února, k téže soutěži poslechová výstava. V hlavní hale knihovny, takže ne někde v koutku, kde si toho nikdo nevšimne.

V koutku probíhala ta tisková konference. Přesně řečeno: v klubovně Městské knihovny.

Dobíhala jsem deset minut po začátku, abych si zkrátila cestu, šla jsem bočním vchodem a okamžitě jsem tam odchytla paní, která mířila k výtahu, nesla nějaké papíry a vypadala jako místní.

Klubovna? Tady?

Ano, má tam být tiskovka.

To bude asi dole, zeptejte se jich tam. (Aneb já nic nevím, já tady jenom pracuju.)

Dole. Tam jsou dva sály, možná někde po straně je i klubovna. Takže do suterénu, nikde nic, vlastně něco přece, v malém sále cosi probíhá, co by mohla být i tisková konference, ale paní uvaděčka mne ruče vypakovala hned ode dveří, to, co tu je, žádná tiskovka není, a klubovna?

Zeptejte se v hlavní hale, tam je takový půlkulatý pult … a tak dále, zdlouhavé podrobnosti vynechám … a tam podávají informace. (To víte, já nic nevím, já tady jenom pracuju.)

Tak zase nahoru, minuty ubíhají.

U pultu s písmenem „i“ jako informace nikdo není, tak se ptám u protějšího.

Klubovna? Tady?

Ano, má tam být tisková konference.

Vážně? Jaká?

Orchestru Berg.

To bude asi dole.

Kde dole?

Odmítám vracet se do suterénu a mladík se jme pročesávat internet. Pročesává ho dlouho. Oznamuje, že nemůže nic najít, ale hledá dál.

Vyčítám si, že po něm chci něco, co neví, protože on tam přece není od toho, aby o svém pracovišti něco věděl, on tam jenom pracuje.

Jak tak hledá a minuty ubíhají, bloumám zrakem po knihovně. Nad vchodem do vedlejšího prostoru je veliká tabule s šipkami, kam se kudy dá jít dál. Zaměstnanci za pultem na ni vidí přímo od svých míst za počítači. Úplně vespod je napsáno Klubovna, a šipka.

Sděluji mladíkovi, že už asi vím. Nechápe a hledá dál.

Možná hledá dodnes.