Nejsem tradicionalistka, ale na všelijaké nové směry, trendy a učení také nevěřím. Fascinuje mě sebedůvěra lidí, kteří po absolvování pár kurzů osobnostního rozvoje píší knihy o osobnostním rozvoji, jako kdyby osobnostní rozvoj byl jejich vynálezem a jako kdyby teprve oni – jeden každý z nich – přišli na to, jak se nejlépe osobnostně rozvinout. Ve skutečnosti jenom přišli na to, jak se obstojně uživit v tržním prostředí.
Misionářem člověk asi vskutku může být z pouhého mesianistického komplexu. Někomu postačí hlásat své osobní vize, o nichž si myslí, že jsou dobré pro celé lidstvo. Ne že by to neneslo alespoň plané ovoce: vždycky se najdou ještě větší naivkové, kteří potřebují, aby jim někdo říkal, jak se věci mají a jak se co má dělat. Prostinký „mesiáš“ se spokojí s houfečkem věrných služebníků (vzhledem k tomu, že hlásají většinou muži, houfečky tvoří spíše oddané služebnice). Mazanějším samozřejmě už drobné úsluhy a psí pohledy věrných nestačí – ti už hlásají za peníze.
A nemusí to být jen osobnostní rozvoj. Může to být zdravý životní styl, trvale udržitelné cokoliv, duchovní cesta (na té se dá pást obzvláště dobře, neboť lze vystačit s tvrzeními proti tvrzením).
Přišla mi e-mailem pozvánka na cyklus přednášek a seminářů o „cestě ke zdravému prostředí“, jíž je celostní architektura. Přednášejícím je muž, který svou misi začínal v panelákové dvougarsonce nade mnou. Byteček si změnil v ráj feng-šuej, vše přírodní materiály, včetně plovoucí podlahy. Co dělá plovoucí podlaha v paneláku, ví jen ten, koho tato vymoženost potrefila. Dodnes si pamatuji na ty dny ruchání, bouchání, drcení, skřípění od časných ranních do pozdních nočních hodin – a to jsem ještě netušila, že mi pan architekt právě dláždí cestu do – zřejmě ekologického – pekla.
Takto vypadá realita: panince upadne vidlička a u vás to zní jako rána kladivem. Bačkůrky s podpatečky vám prozrazují každičký krok madam, která po boku s manželem stoupajícím po kariérním žebři alternativní architektury nemusí chodit do práce (pouze příležitostně připravuje semináře a workshopy zahraničních feng-šuejistů, kteří nás sem jezdí učit, že máme mít záchod zakrytý, nefunkční pendlovky po babičce bychom měli dát opravit a v severovýchodním koutě pokoje máme mít kus křišťálu), a tak vám o sobě dává vědět od půl šesté ráno, kdy ohlušující ranou oznamuje, že skládá – pravděpodobně ekologické – lůžko, až do půl jedné v noci, kdy nastává pětihodinová naděje na odpočinek i vám. Mezitím máte občas dojem, že pan architekt je designově už na takové výši, že nejspíš vymyslel, jak dvougarsonku rozepnout do čtvrtého rozměru, protože tolik nábytku se snad na 40 metrů čtverečních ani nemůže vejít, aby s tím dokázal vybudit den co den takové zemětřesení.
Zkrátka, život pod plovoucí podlahou je jako život uvnitř tympánu.
Na přednáškový cyklus nepůjdu. Pochybuji totiž, že lektor do nich zahrne i výcvik v asertivitě, aneb jak si vytvářet zdravé životní prostředí hlava nehlava. Aneb že újma, kterou působíme jiným, je přece jejich problém.
Po sedmi letech života v očistci pod Hozmanovou plovoucí podlahou jsem se odstěhovala. (Proto také vstupuji do všemožných aktivit proti zvyšování hlukových limitů – přestože sama už jsem si „svůj“ problém vyřešila. Bohužel mi zůstaly trvalé zdravotní následky.)
Poučení? Pozor na misionáře. Někteří jsou fanatici a stopa za nimi je krvavá.
