Napoprvé vezme návštěvník Křivoklátska Habrový potok na vědomí nejspíš jako element vymezující oppidum nad Stradonicemi. Potok má ale v těch místech za sebou už dvanáct kilometrů - a na nich miliony let - dlouhý příběh.
Navázat kontakt s Habrovým potokem není úplně snadné a začíná to vlastně hned při detekci jeho počátku. Zaměřit prameniště potoka mi připadá hodně důležité: když jdu podél potoka, nejednou se mi podaří identifikovat se s ním do té míry, že si – v jeho zastoupení – kladu člověčí existenciální otázky typu „kde jsem tu vzal, odkud přicházím, kam jdu“ a velmi mne to zajímá. Ne že by se nevědělo, kde je pramen Habrového potoka. Zeměpisnými souřadnicemi je to celkem jasné, hůře se to popisuje. Habrový potok prosakuje k povrchu v neobydleném území. Nedoveze vás tam ani autobus. Nejbližší autobusová zastávka je Zelený kříž na lince z Berouna do Broum nebo do Skryjí. Je uprostřed širých lesů, samozřejmě na znamení. Nejbližším obydlím je samota Varta (bývalá Hudlická myslivna), ostatně říká se tam U Habrového potoka, ale je to mezní terén, o prameniště se tu dělí Habrový potok s Dibeřským. Někteří autoři lokaci vztahují ke tři kilometry vzdálenému Karlovu, osadě, která je Habrovému potoku v čase a místě jeho počátku zcela ukradená. O něco výstižnější je umístění pramene „na úpatí Krušné hory“, ale přestože ani to není úplně přesné, alespoň to podchycuje genetické prostředí potoka.
V nitru kopců mezi Krušnou horou, Velízem a Vraní skálou probíhá věkydlouhé drama vody a kamene. Dělení vod do potoků se děje vskrytu, na povrchu se jako rozhodující vrch jeví být Čihátko – Velké a Malé, od něhož se potoky roztékají do všech světových stran. Na sever – ze sedla mezi Krušnou horou a Velkým Čihátkem – vyráží potok, který dostal jméno Habrový a uhájil si ho až ke svému ústí do Berounky.
Vodu začíná ukazovat pod křižovatkou silničky od Hudlic se silnicí z Roztok do Zdic. Razí si cestu lesem, občas se rozčvachtá do šíře, jindy se ukázněně zařízne do tvrdšího podloží, někdy vodu schová pod zem, ale jakmile ji zase ukáže, proudí.
Místy se podél něho dá jít lépe, místy hůř, často ho musím kvůli hustě rostoucím stromkům přeskakovat, když se rozleje, bořím se. U dřevařské cesty, kterou podtéká, mě tři pánové, co tam byli na procházce, upozornili na pomníček, který jsem sto metrů zpátky minula. Údajně je na pravém břehu potoka, vracet se už nechci, tak snad někdy příště.
A teď to ale. Podle mapy má Habrový potok dvě pramenné větve, obě jakoby „objímají“ prastarý strážní prostor, podle něhož se tu široce vyskytuje pomístní jméno „Varta“. Dnešní "vandrovník" na toto pojmenování narazí nejspíš na parkovišti u rozcestníku „Na Vartě P/ 507m“. Na naučné ceduli se zde píše, že Varta se nazýval les, „kde se dříve držívala stráž nad cestou k posvátné hoře Velíz“. Inu, zřejmě v dobách, kdy tu žádný les nebyl. „Varta“ se jmenuje i zmíněná samota, na dohled od parkoviště, ale historicky je vartovní lokace až pod Velízem, kde jsou dochovány názvy Na vartě (dnes v lese) a Za vartou (dnes v louce poblíž Lučního/Kublovského potoka).
Vartovat v těchto místech bývalo zřejmě hodně důležité a to nejen k střežení cest, ale i k vyhlížení lovné zvěře. Ostatně svědčí o tom i názvy Čihátko a Čihadlo, což je les, v němž se obě Čihátka nalézají. Každopádně je Varta místo, na němž stojí za to na chvíli se zastavit a nastražit smysly. Od parkoviště se sem dá dojít prakticky po rovině a když tu nebyl les, musel tu být dobrý rozhled. Přímo před „vartujícím“, dnes tedy spíše pocestným, se rýsuje Velíz, zalesněný kopec obklopený rozlehlou loukou, a stranou jsou přes luka vidět kopce nad Úpořským potokem. A kdyby „vartující“ neměl za zády les, mohl by dohlédnout k hřebenu Krušné hory (je vidět z vyhlídkového místa na naučné stezce kolem Velíze) i – přes „Širokou louku“, dnes ovšem les – na náhorní planinu mezi Kublovem a Karlovem. Dá se odtud dojít nejen na Velíz (po žluté), ale také – pod Velízem – do Kublova a – rovně – do Broum.
Zprvu by mě bývalo ani nenapadlo zahrnout do toulek podél Habrového potoka i Velíz. Jenže : „… potok Habrový má svůj původ pod památným vrchem Velisem, jenž tvoří jeden z uzlů pohoří Krušného.“ (Uvedeno v knize Zhoubná povodeň v Čechách 25. a 26. května roku 1872, vyd. F. Skrejšovský v Praze 1872.) To jsou věci!
Po několika výletech, strávených prodíráním houštinami, čvachtáním v bahně v lese mezi stromy, přeskakováním strouh s vodou i bez ní, jakož i procházením zarostlých koryt – ach, a též konzultací s náhodně potkaným lesním dělníkem – docházím k poznání, že Habrový potok je s Velízem spojen vymakanou sítí umělých strouh, z nichž ta hlavní (na mapě zakreslena jako občasný tok) je u silnice z Roztok do Zdic zaústěna do přírodního potoka, který si sem razí cestu lesem od křižovatky poblíž samoty Varta. Proč tu ty strouhy vznikly – jestli ještě za Fürstenbergů za účelem navýšení přídělů vody do Habrového potoka nebo později jako meliorační opatření k odvodnění lesa a luk pod Velízem – těžko říci. Všechny jsou suché, jen v té hlavní se občas drží stojatá voda. Velíz však své vody odevzdává především Kublovskému potoku a trochu snad i přítokům Úpořského potoka z polí a luk, kde se říká K Hudlicům.
Hlavní starostí Habrového potoka na jeho prvních kilometrech je vypořádat se nějak s Krušnou horou. (V jejím nitru musí být zajímavý život spodní vody – ostatně při ražbě dolů vždy představovala problém.) Svědomitě ten železný kopec obtéká, nejdřív na severozápad, pak na severovýchod, po každé straně má jiný typ krajiny. V místě, kde k němu přichází to umělé koryto, má už dost vody, pilně ji sbírá ze svahů rodného sedla, i vyhloubené údolí – v lese to sice není moc vidět, ale nad pravým břehem se mu zvedá svah Krušné hory, zatímco k levému se mu svažuje rovinatá planina, jejíž podobu lze vytušit z krásné louky pod samotou Habrový Potok – bývalou cihelnou, posléze myslivnou, dnes privátním obytným objektem. Do chatové osady vtéká s náležitým potočním sebevědomím. Bude ho potřebovat. Čeká ho rybník na Karlovském potoce a velké, vážně veliké věci.
