Po této zkušenosti jsem pochopila, že tohle je jeden z klíčových projevů hry o moc: jako když si hrají štěňata. Část té hry spočívá v tom, že na sebe vzájemně ňafají a čekají, kdo se dřív zalekne a podřídí se.
Chvíli před devátou bylo Mar(f)iánské náměstí zpola zaplněné, z pódia zmenpolitiku.cz zněla pochmurná Hašlerova píseň Když nad Prahou se večer uklání. Na schodech ke vchodu do budovy magistrátu nějaký mladík rozdával syrová vejce. Moc vtipné mi to nepřipadalo, odkudsi z podvědomí mne cosi pošimralo. Dorazila jsem v zateplených lyžařských kalhotách, bytelných botách alaskách a s termoskou s čajem v batůžku. Počítala jsem s tím, že strávím na náměstí dvě hodiny, možná i víc.
Zkouška číslo jedna
se konala na galerii pro veřejnost ještě před zahájením zasedání nového zastupitelstva. Zvenku se dalo vyjít po schodech mezi všemi lidmi, co tam postávali, a normálně vejít do budovy. Nikdo nás nezastavil – byli jsme tři – a směrovky nás dovedly na galerii. Všech 94 míst k sezení bylo už obsazeno nebo zabráno, stojících tam kromě nás bylo kolem dvaceti. Čas plynul. Sotva se octnete uvnitř, ztratíte přehled o tom, co se děje venku, což myslím, je problém i našich politiků. Průběh celého dne a takřka všechno, co dělali a říkali, bylo toho dokladem. Zastupitelé se začali trousit po půl desáté. Paní s cedulkou – asi místní kustodka – nám řekla, že na galerii se nesmí stát, ani sedět na stupních na zemi a ať tedy jdeme pryč a když nepůjdeme, nechá nás vyvést městskou policií.
Ještě nikdo mi nikdy nevyhrožoval, že na mne zavolá policii.
Zkouška číslo dvě
se podobala deja vu. Jedna starší dáma v první řadě sedících sdělovala nějakému čerstvě příchozímu, kterému tam kdosi držel místo, že jsou na magistrátu na výzvu ze sekretariátu už od sedmi ráno. Něco v tom smyslu proběhlo už den předtím po netu – že sociální demokracie vyzvala svou členskou základnu, aby kdo může, přišel si na čas zasedání sednout na tribunu pro veřejnost – neboli nevysloveno „aby pro ty zvenku nezbyla volná místa“.
Takhle se to dělalo před listopadem: „nehodný“ hudební soubor nikdo nenechal hrát v žádné koncertní síni a když jsem redakci Hudebních rozhledů, časopisu, pro který jsem čas od času psala kritiky na koncerty, nabídla recenzi na koncert Agonu (konaný v klubu v Trojické nebo Pařížské), řekli mi, že uveřejňují kritiky jen na takové koncerty, které se konají v prostorách se statutem koncertního sálu.
Zkouškou číslo tři
pro mne byla pozice v první řadě na galerii pro veřejnost (protože v jednom okamžiku se do budovy vevalili lidi z náměstí a zaplnili galerii a jednu postranní chodbu).
Řekla bych, že takových jako já nás bylo – a je – víc. Lidí, kteří jsou potupně označování za „mlčící většinu“: snaží se dělat na světě to, na co se hodí, dělat to co nejlépe a prospívat tím sobě a svým blízkým a platí svým voleným zástupcům daně na to, aby jim umožňovali žít v bezpečném prostředí tak, aby mohli obstát sami před sebou.
Zastavíme se před pouhou výhrůžkou, ochromí nás zděšení z doteku se starými praktikami, je nám nepříjemné, když je na nás odevšad vidět a míří na nás kamery.
Mé svědectví zní: nejen že to není tak hrozné, ale čím dál tím víc se zdá, že je to i nutné.
Naši volení zástupci hrají o moc nejen mezi sebou, ale i s námi a není nad to, zakusit tu hru na vlastní kůži. Jsem z těch, na které když někdo houkne, hned se dekují. Setrvat na galerii i po pohrůžce, že na nás paní zavolá policii (což působilo velmi věrohodně, pět policistů tam pod schody vskutku přešlapovalo), vyžadovalo hodně velké sebezapření. Navíc paní nevytáhla trumf s policií jen tak z rukávu, ale až jako odpověď na reakci nějakého muže, který se začal proti její výzvě dost agresivně ohrazovat v ten moment, co ji vyslovila, a okamžitě se oháněl pádnými argumenty: „Je na to nějaký zákon, že tady nesmím stát?“ - „A co uděláte? Zavoláte na mě policii?“ Až mě napadlo, že je možná nastrčený, ale to je třeba jen nějaká moje hluboko zalezlá paranoia z předlistopadových časů. V tu chvíli pro mě bylo těžké to unést, ale zpětně mi ta hra dochází. Jako když si hrají odrostlá štěňata. Část té hry spočívá v tom, že na sebe vzájemně podnikají výpady, cení zuby, ňafají a průběžně si zjišťují, kdo dřív odpadne a podřídí se.
Na začátku jsem tuhle hru zakoušela v malém, jen sama na sobě, během dne ale probíhala také – a už ve velkém.
Bývalý primátor Pavel Bém označil ve svém vystoupení chování demonstrantů za nevkusné. Jistě, mezi lidmi bylo pár křiklounů a dopoledne se Bohuslavu Svobodovi nepodařilo zahájit jednání, protože „dav“ ho pokaždé přeřval. Byla jsem součástí davu jako občanka, která se po dvaceti letech vypravila na demonstraci prostě proto, že pakt, který uzavřely ODS a ČSSD na magistrátu, považuji za nehoráznost takového kalibru, že mi připadalo, že svůj názor už musím dát nějak najevo, a jako takové mi připadá, že chování demonstrantů nebylo ničím více nežli zrcadlem nastaveným zastupitelům: jejich vlastnímu nevkusu, což je v tomto případě jen jiný výraz pro jejich vlastní nemravnost.
