Žiju online

a k tomu ke všemu na stará kolena. Tohle pronesla jedna naše rodinná známá v souběhu koronaudálostí, kterými jsme po čtyřiadvacet hodin denně promořováni. Ona sama ke svému curriculu vitae:

„Narodila jsem se pro povolání učitelky. Jsem tak černou ovcí rodiny, neboť se nepamatuju, že by u nás tahle skutečnost kdy nastala. Po svém doznání jsem rodiče vážně vyděsila. Snad měli obavy, že jim svým v budoucnu hrozícím poučováním přerostu přes hlavu. Nestalo se tak díky jejich dostatečně pevné autoritě. A já jsem si ani netroufala tísnit jejich sebevědomí požadavky, kterými někteří pedagogové plísní své blízké. Nechtěla jsem se dočkat odvrácené tváře rodiny svými každodenními nároky na přesně seřazené boty v předsíni, jak na tom trvala žena učitelka jednoho nejmenovaného politika. A chraň Bůh, že bych vážně myslela kontrolovat, jak kdo z rodiny vytlačuje zubní pastu z tuby a přitom stačila opravovat nesprávný větný slovosled svých drahých. Občas se mi zachtělo ukázat, že svým rozhodnutím stát se učitelkou jsem se trefila ve správný čas na správné místo. Řeknu to asi takhle. Není to jen otázkou sudby, kam to až se mnou dotáhne. Byla jsem mladá, byla jsem tvořivá, dnešním výrazem, byla jsem kreativní. A tak osud neosud, byla jsem to já, kdo velel. A tak šel čas.

Několik generací dětí jsem vypustila – troufám si odhadnout – s obstojnou češtinou do života. Soudím podle toho, že mě sem tam někdo pozdraví a není to nikdo z mých vrstevníků. Tak jo. Mohla bych být redy, ale nejsem. Díky zpropadenému koronabytí jsem v tom až po uši. I v mém důchodovém věku se sluší být online. Co být! Muset být! A tak se to učím. Kdyby mí žáčci jen tušili, jak úzkostně se probouzím do každého koronadne. To je dílo. Mám ale z pekla štěstí! Ten nahoře mi přidělil skvostného anděla strážného. Moji mladou kolegyni Danielu. Ta je v životě online zběhlá. Díky ní se do tempa dostávám i já. S úctou podezřívám Komenského, že ve výběru mého strážného anděla má prsty.

Nedávno jsem dostala psychický nářez od žáka Palivce. Vyčenichal mou technickou nedostatečnost a v nestřežený okamžik při mé službě na chodbě zahlaholil. Hó, hó, češtinářka s pětkou z počítače na čele. Zažila jsem něco jako označení Davidovou hvězdou.  Vzápětí padlo rázné rozhodnutí. Je nutné zpevnit mé ochabující sebevědomí. Při nejbližší přestávce jsem vrazila do obchodu s cílem vyplenit v něm to nejlepší. Nezajímala mě cena. Zajímal mě pocit úlevy. Nakoupila jsem bez dlouhého přemýšlení. Mým kolegyním povylezly oči z důlků. Kabát, sukně, kalhoty. Všechno značka Palivec, prohodila jsem sebejistě. Omráčila jsem je neznámou atraktivní značkou oděvů. To je má soukromá koronaznačka, prozradila jsem jen a v duchu vzdala hold drzému žákovi, který mě posunul k životu online.

A jsme doma. My učitelé 2. stupně a naši žáci jsme v haranténě. Jeden z koronavýrazů. Učím online a neohrožují mě naroušitelé čili žáci pohybující se bez roušky. A tím pádem ani nehrozí prostor k izolaci, covidarium, jak je známo z některých nemocnic. Teď už jsem za vodou, ale v začátcích absence školní docházky jsem se zapotila. Můj anděl strážný Daniela však stál vedle mne. Pokyn vedení školy byl neúprosný. Tedy pro mne. Stáhněte si aplikaci elektronické žákovské. Až se mi zatmělo před očima. Daňielo, říkám svému andělovi měkce. Daňielo, já si stáhnu tak akorát kalhoty. Než se dostanu, kam potřebuju, proklikám se až do Pentagonu.

Rozbíhají se videokonference. Nejsem v nich častým účastníkem. To neustálé připojování mě dostává. Říkám Daniele. Já se můžu tak akorát připojit do zásuvky. Zadání žákům ponejvíc mailuju. I tak to jde ztuha. Proč asi? Je jaro, nemusím do školy, jsem na baráku. Skoro stovku kilometrů od Prahy. Na samotě u lesa není wifi, ale já to mám vychytané. Pedagogický rituál provádím osm set metrů od našeho baráku. Ten se odbývá následovně. Spočinu na návsi na zahradě u nejbližšího souseda. Jeho péče je v první linii. Připraví mi stolek s počítačem, sklenkou vody a kafíčkem. A já usedám s úzkostí v krku, abych dala i tady život online."

Nedávno jeden politik prohlásil, že si vždycky vážil učitelů, ale od té doby, co pomáhá doma svým dětem s učením, učitelům se klaní. Příjemné zjištění.

Lou Salomé kdysi Sigmundu Freudovi napsala:

„Dojde k tomu, že nějaký ‚způsob utrpení‘ se pro nás všechny stane znamením toho, co dokážeme.“

A je to tu.