Na čtyři oči

je vedle slova motýle další pikantní novotvar implantovaný prezidentským kandidátem do češtiny. My dospělí se pobavíme, ale co ty děti?

Z ankety zkoumání preferencí dětských „voličů“ vypadla všímavá hodnocení. Ten Babiš divně mluví. Když něco řekne, moc nevím, co tím myslí, přiznává Toník. Adéle se nelíbí, když tvrdí, že umí všechno zařídit. Moc často říká já, já. S dětskou upřímností přichází Zdeňkovo zjištění, že je podobný jednomu zvířeti s dlouhým krkem. Nevzpomíná si přesně, jak se jmenuje, ale ví, že je to od S. Karolínka nakreslila vousatého muže v kostkované košili a ozdobila slovy Můj pan prezident. Lukáš ukazuje fotku z mobilu pořízenou z televizního duelu. Toho bych si přál jako prezidenta. Na otázku proč odpovídá. Líbí se mi jeho hlas a je takový opravdový. Pro Dana je Petr Pavel bojovník, který by vyhrál i nad drakem. Honza žádá vysvětlení. Co to znamená, když Babiš říká na čtyři oči? Odpověď je na učitelce. Myslí tím, že si s někým povídal mezi čtyřma očima. Tak proč říká na čtyři oči a ne mezi čtyřma očima? ptá se udiveně Honza. Proč se teda chce stát prezidentem, když neumí dobře česky?

Ale vraťme se mezi plnoleté voliče. Během jedné terapie jsem zažila doslova šok. Vědomostní test s otázkou, na kolik let je volen český prezident, vyprovokoval slovní přestřelku. Dva tábory rozlícených pacientů voličů se proti sobě postavily s neotřesitelnou silou.

Babiše, jedině Babiše budu volit. Má rád lidi a říká, že nám bude pomáhat a postará se o nás, konstatuje spokojeně jeden z pacientů. A chce mír, kdežto ten generál je zvyklý na válku a mohl by nás do ní zatáhnout, přidává se další. A to si vopravdu myslíš? kroutí nevěřícně hlavou jeho soused. Ten se okamžitě ohradí. Babiš přece slíbil, že to zařídí a válku na Ukrajině ukončí. Budu volit Pavla, je to pro mě jasná volba, ozve se další z pacientů. Neštvi mě, zakřičí najednou příznivec Babiše a nebezpečně vstává. Jeho fyzický stav není naštěstí pro souboj zralý, a tak usedá zpět. Tělesně zdatnější kolega to nechce jen tak vzdát a v mžiku se chce prát. Podaří se mi ho zpacifikovat, ale to neznamená, že se na moje preference nezeptá. Nechte se překvapit, chráním se diplomatickou odpovědí. Poznáte to na výsledku hlasování. Dobrý tah, říkám si, když ještě ten den jsem konfrontována jednou ze svých kamarádek. Esemeskou mi sděluje, že bude volit Babiše. Cítím blednutí a děkuji Bohu, že není vedle mne. Připomenu si scénu z dopolední terapie a paralelu se svým osobním prožitkem. S kamarádkou raději ruším plánované kafe. Zadrhával by se mi totiž dech.

Ten den je toho na mě moc. V autobuse mudrují dvě cestující nad nevděkem některých lidí vůči Babišovi. Oslovují ho emotivně Andy a usadí do škatulky lidumil. Má někdo chuť oponovat? Má! Starší spolucestující muž vinou jejich babišovských superlativů brunátní, a než vystoupí, neodpustí si plivanec pod nohy obou dam. Jeden se nestačí divit.  

Konečně je tu den D a druhé kolo voleb. Na pražském venkově se zdravíme, dokonce srdečně i s lidmi, se kterými se neznáme. Jakoby ve volebním dni bylo ve vzduchu přání zvolit si prezidenta pro všechny. Takového, který by nás posunoval k sobě blíž. Ve frontě na svůj hlas si přeju, aby už bylo po všem. Jako jedna ze spoluvoličů si čas před vstupem za plentu krátím zmačkáním volebního lístku s nežádoucím kandidátem. Za plentou vložím svého favorita do obálky a než vhodím do urny, prohrábnu očima koš. Je plný Babišů. Na heslu Babiše do koše tedy něco je, neboť se stává předzvěstí jeho neúspěchu.

Po z paměti nesmazatelné kampani přichází úleva. Radost, že se lidé vzájemně nezklamali. Radost z nové naděje.