Perspektivní předsevzetí

Je to záludnost každého nového roku. Kdo z vás to nezná? Už kolem Vánoc se zjevují a provokují. Jsme v pokušení. Dám si letos předsevzetí?

Aspoň to zkusíme, slibujeme si. S prvními hodinami, možná dny prvního měsíce. Brzy, většinou ještě v lednu, na slib zapomeneme. Máme rádi svůj klid, zajeté koleje, jakákoli změna by byla K.O. A my přece chceme být O.K. Abych to shrnula, jdu se svou kůží na trh. K čemu se, já bláhová, chci například zavázat.

V prvé řadě naučit se dřív vstávat! Píšu jeden vykřičník, i když mi v hlavě vyskakuje jeden za druhým. Všechny se týkají sobot a nedělí. Každý večer (když jsem nejčilejší, neboť patřím mezi lidský soví druh) mi moje permanentní přání změnit rána ve skřivánčí, připadají bravurně přijatelná. Až se tomu usmívám. Pak nastane první víkendové ráno bez protivného vyzvánění budíku a já si sladce připomínám, že dneska nemusím. Protáhnu se a v tu ránu je bdění v tahu a s ním i příležitost vstát. Co není, může být, přesvědčuji se v sobotu večer. Jenže. Sobotní čas spěchá k neděli a já jsem právě v něm bez potřeby spánku zabydlená. A to chci ráno bez sebezapření vstát!

Jak já závidím sousedce, že v půl deváté kráčí kolem mých oken se závanem voňavých rohlíků a jistě i se znalostí nejnovějších drbů z okolí. Vždyť v místní prodejně se jenom nenakupuje. O takových ránech mohu spekulovat, ale to neospravedlňuje mou neschopnost dopustit se bystrého ranního vyskočení z postele.

Věřte nevěřte, neděli vnímám jako nespravedlivě zkrácenou o ztracený čas. Zatím se mi nepodařilo prožít ji v plné délce. Nechci čekat až na příští rok, kdy se mi to samé předsevzetí zase naskytne. Chtěla bych to totiž stihnout ještě letos. Kámen úrazu je nejspíš v tom, že chybně formuluju. Chtěla bych… To je takové opatrné našlapování kolem problému, cudné vyjádření, kterým se rozmazluju. Správně je totiž za bé čili chci. To prý dělá divy. Zmíněný div chci zažít. Tuším, že nás takových je víc a to nejsem podezíravá. Jen mě hřeje u srdce, že v tom nelítám sama.

Která z nás by nechtěla například lépe řídit rodinu? Ano, přesně to mám na mysli. Být dobrou manažerkou ve smyslu. Já to vymyslím, ty to udělej. Nenahraditelná matka se ocitá v situaci zastoupení vlastní rodinou. Už nemusí všechno sama zařizovat, kontrolovat, rozhodovat, ale má spolutvůrce, kteří sdílejí rodinné všednodennosti. A to s radostí a pýchou. Že byste to chtěly zažít? Právě sem je třeba vložit to kouzelné slůvko chci.

Nechci se chlubit přiznáním, že rozjetých projektů mám dost na to, abych žila ještě jednou tolik let, kolika mě uzemňuje kalendář. Neohlížím se, jdu kupředu a jen toužím ve skrytu duše, aby se mi Bůh nevysmál. Pořád se totiž utvrzuji v tom, že má předsevzetí jsou perspektivní.