To nemá chybu

Napadlo mě, když jsem viděla to, co jsem viděla. Ale nenapadlo mě, že i to patří k životu. Na internetu jsem objevila jakousi radu k pravidelné inventuře toho, co máme.

Pisatelka nabádá čtenáře k permanentní očistě našich domovů a nabízí pomoc, jak na to. Představuji si, že u ní doma řádí feng-šuej ve stálém průvanu. Žádný předmět mu v letu nepřekáží. V některých rodinách to může být ale těžké. Dám příklad.

Před lety ke mně do života přistoupil nový příbuzný. Nebyl sám. V závěsu za ním tržiště nebývalých rozměrů. Všude, kde bylo místo - a místečko nebylo nikde – stál, visel nebo se pohupoval výsledek sběratelské vášně. Chomout, vedle kolo od vozu – sen mnohých chalupářů – a ještě vedle cep, to byla výzdoba průčelí domku. Na dřevníku visel  nepřehlédnutelný sádrový Jan Sladký Kozina, hrdý to Chod, zářil tu bělostí v zeleni stromů, opuštěné telefonní sluchátko s utrženou šňůrou barevně křičelo vedle hliníkové sběračky, poklice různých velikostí a barev se promenádovaly na bytelných skobách, různé lahve – naplněné kdysi jistě dobrým mokem – se tu provokativně chlubily svou vypitou slávou, dvě slepice, jedna dětská plechová zobající na klíček, co nebyl k nalezení, druhá molitanová, žlutá s červeným hřebínkem, se sem připletly a taky staré lahve od kdysi dobrých limonád, žehličky všech generací, mramorové desky odevzdaně vystavené přírodním zákonům zmaru, koberce na zem i koberečky na zeď různých jakostí, linolea stejných vlastností, a ještě tu máme rámy a rámečky ochotné zarámovat váš čas i podobu přímo na místě do usvědčující výpovědi…

Je nezbytné podotknout, že od té doby můj šatník blahobytněl, až zakládal na sádle. Přejídal se botami, kabelkami, sukněmi, svetry i šaty, po částech samozřejmě, ne najednou, abych si darů vážila. Brala jsem je, i když se mi výhrady honily hlavou, ale ať se mi to líbilo nebo ne, připravovala jsem tím dědovi fantastickou radost. Hojnost byla všeho, až se zdálo, že děda bude ze svého království vyhnán. Když jsme shledali závažnost děje, v dobrém jsme se spikli. Věci, ty naprosto bez lesku pro život, jsme naložili do auta a u příležitosti popelnic jsme radostně vyskakovali a plnili jejich útroby. Pomáhali jsme tak dědovi, aniž věděl, uvolňovat jeho skladovací prostory. To bylo tak.

Mnoho se mu hodilo při pochůzkách okolím, mnoho se hodilo takzvanou výhodnou koupí a potom, to vám nelžu a můžete se divit spolu se mnou, lidé byli štědří. Prostě jen tak. To se stalo, že zazvonili doslova s pytlem zázraků. Kopyta do bot všech velikostí, kravaty pestrobarevné i všedně unylé, boty pánské, dámské, dětské, nikdy ne do páru, košile bez límců, límce bez košil, stuhy k veškerému použití, dětské hry vždy neúplné, dětské hračky vždycky poraněné, umělé květiny sladkých barev, ramínka útlá i ramenatá, ponožky prošpikované dírami, kufry napěchované látkami, ach ten výběr!, čepice tvrdé i měkké, fotografie válečné i poválečné se žlutě rozmazanými postavami. To všechno a ještě další skvosty přinášeli štědří lidé našemu dědovi a v takovou chvíli věřili ve svoji dobrotu. Byly to zázraky nad zázraky.

Nakonec se vracím k začátku. Na rozdíl od zmíněné rady zbavovat se věcí šmahem, fandím odpovědi ne. Některé z nich mohou skrývat mnoho půvabu. Jako zámecká police pohozená na skládce. Značně sešlý secesní skvost. Málem se stal předmětem potyčky. Výsledek? Díky hbitým prstům skončila krása minulých let ve správných rukou. Možná i pro budoucnost dalších majitelů…