Strom života

mívá podobu souměrnou a ztepilou. Ten, o kterém bude řeč, měl a má dva záseky. Oba pocházejí z jiných časových úseků.

Mezi oběma příběhy se čas posunul o třicet let. Před těmi roky stál na startu života chlapec, po jejich uplynutí seniorka. Stejná zranění od blízkých vedla jejich ruku k vyznačení záseků na kmeni stromu. Stejná kresba dětskou rukou a stejná třesoucí se rukou stařenky. Stejná boule na duši. Proč zrovna dva záseky? V obou příbězích od dvou nejbližších. Pokaždé je třeba pomocné ruky. Citlivá chvíle vyžaduje podporu. A tou je i držení za ruku.

Tenkrát mi svůj strom života ukázalo dítě. Bylo to poprvé, co jsem viděla něco takového. Záseky na kmeni byly nepřehlédnutelné. Chlapec tak vyjádřil trýznění matkou a otčímem. Modřiny na těle i na duši. Měla jsem chlapcovu důvěru a díky ní posílila jeho naději, že mu na cestě životem pomůžu. Měl dlouho ruku v mé dlani. Vyjadřoval tak víru v  pomoc. Cítila jsem velký závazek. Nápomocnou konstelací vesmíru se věci daly do pohybu a chlapec, dnes už dospělý muž, je na správné cestě, kterou si zasloužil. Ten dotyk dvou dlaní, tehdy v adventním čase, z mých životních dojmů už nevymizí.

V letošním čase adventu se mi otevřel jiný příběh, ale v kresbě stromu života stejný. Zase mě upoutaly dva záseky na jeho kmeni. Stařenka mě drží za ruku a já naslouchám.

Bloudila jsem po lese, ani nevím, jak dlouho. Nechtěla jsem domů, kde mě čekalo peklo. Pak mě oni dva převezli sem a zavřela se nade mnou voda. Dcera a vnuk. Za celý rok nepřišli ani jednou na návštěvu. Jeden příběh z mnoha, bohužel.

Právě teď, v čase Vánoc, se nabízí zamyšlení nad poselstvím J. Twardowského.

Spěchejme milovat lidi, protože rychle odcházejí. Až budeme na konci, nebudeme trpět tím, co jsme špatného udělali, pokud jsme toho litovali, ale tím, že jsme mohli milovat a nemilovali, že jsme mohli pomoci a nepomohli, že jsme mohli zavolat a nezavolali, že jsme se mohli usmát a neusmáli, že jsme mohli podržet za ruku a nepodrželi…