Rozhodla to márnice

Vyzařovalo z něho něco, o čem věděl jen on sám. Pojal důvěru, vypovídal se. Maska spadla a mně brada.

Já sem nepatřím. Jasně, to říká každý pacient. Přišel jsem dobrovolně, abych se nepomátl. Moje čtvrtá žena se smířila s tím, co dělám. Snažím se tomu uvěřit. Tak začíná příběh, unikátní svým obsahem.

Děda byl hrobník, malý a podsaditý. Každé prázdniny jsem rád pozoroval, jak mu jde práce od ruky. Krumpáč, lopata, hlína se vršila a děda se propadal do vykopané jámy. Chodil jsem kolem, hecoval ho, ať přidá a kope ještě hloub. Úžasná pubertální zábava. To mi ale nestačilo a sám děda se zasloužil, že jsem přitvrdil. Nadával mi z díry, ať těch keců nechám, pro sprosté slovo nešel daleko. V jednom kuse něco brumlal, až mě fakt vytočil. Takhle.

Děda měl v hrobě žebřík, aby po něm vylezl nahoru. Byla to vteřina rozhodnutí a já ho vytáhl. Děda zařval, pochopil moji zlobu. Bude na mně, kdy se z hrobu dostane. Bylo už dost pozdě a děda nikde. Babča se po něm začala shánět, a že ho vyzvedne z hospody. Tak jsem radši prozradil, kde se zdržel. Šel jsem s ní, aby to přežila. Jen jsem přistavil žebřík a utekl. Doma bylo dusno. Nemluvilo se se mnou. Tušil jsem, že něco přijde. Přišlo brzy.

Asi třetí den od hrobové kauzy jsem ze hřbitova zaslechl zvonkohru. Nedalo mi to, šel jsem po zvuku. Dveře od márnice byly otevřené a cinkání hlasitější. Nakoukl jsem dovnitř a v tom za mnou dveře zapadly. Nikoho jsem do té doby neviděl. Myslel jsem, že široko daleko jsem sám. V přítmí jsem tápal očima. Zdálo se, že nikdo mrtvý tady se mnou není. Mezitím jsem pochopil, že do márnice mě dostala dědova pomsta. Kupodivu mě to netrápilo. Do té doby, než jsem koutkem oka zahlédl v koutě rakev s otevřeným víkem. Šel jsem blíž a zjistil, že tu nejsem sám. Divil jsem se tomu, ale nezařval jsem hrůzou.

Díval jsem se do bílé tváře paní Novákové, sousedky odvedle. Byla na mne vždycky hodná. Nosila mi ještě teplé mlíko od krávy a já jí chodil na trávu pro králíky. Bral jsem ji jako svou prázdninovou tetu. Teď tu pokojně ležela a já byl přitom. Ruka se jí nejspíš svezla do strany. Nepřemýšlel jsem o tom a ruku jí vrátil na prsa. Na její teplotu si už nevzpomínám, ale nevyděsila mě. Nelomcoval jsem dveřmi márnice a nekřičel pomóc. Sedl jsem si vedle paní Novákové a povídal si s ní. Vlastně jsem mluvil jenom sám.

Připomínal jsem jí naše prázdniny, a jak mi s ní bylo dobře. Vžil jsem se do toho monologu tak, že při veselých historkách se mi chtělo smát. Nakonec jsem se smíchu neubránil. A to zrovna ve chvíli, kdy se dveře márnice otevřely. Děda, ohromený mojí mluvou a smíchem, nejdřív zkoprněl a pak na útěku zařval. Vlídně jsem na něho zavolal, aby se nebál a přišel se s paní Novákovou pozdravit. To se nepodařilo, ale od té doby jsem u dědy cítil obdiv a respekt. Už jsem byl pro něho chlap. Na znamení toho mě i brával do hospody.

Jednoho dne jsem doma hrdě prohlásil, že budu pohřebákem. Rodina to brala jako hormonální poryv svého puberťáka. Nicméně stalo se. Abych se dostal blíž k pohřebnictví, rád a s úctou jsem navštěvoval hřbitovy, jak jen to bylo možné. S vědomím, že moje ruka je tam potřeba. Rovnal jsem stuhy na výzdobách hrobů, stavěl pokleslé sklenice, dolíval do nich vodu a obnovoval plameny svíček. Byl jsem tak zabrán do své práce, že mi čas vůbec neutíkal. Ovšem utíkal za mnou správce hřbitova, a to nejednou, neboť mě považoval za pošahaného. Nemělo cenu cokoli vysvětlovat. Vzpomněl jsem si na moudrá slova, spas se, kdo můžeš. A taky, že spasit tě může jen jediný člověk – ty sám. A tak jsem utekl.

Před láskou ovšem neutečeš, což se potvrdilo i v mém případě. Žádná z mých milých nebyla té bohulibé práci nakloněna. To už jsem byl vysněným pohřebákem. A to už jsem byl blíž regulérním dotykům úpravy hrobů. Má první rande se odbývala na hřbitovech. Zamilovaným děvčatům to přicházelo jako závan neotřelé romantiky s trochou bázně, kdy hledaly oporu u mne nebázlivého. Obzvlášť dojatý jsem se cítil, když některá z nich opakovala po mně ten ušlechtilý úkon dotykové péče na studených náhrobcích. V takové chvíli mnou prošel dech sounáležitosti.

Jedna, druhá, třetí. Až čtvrtá vydržela. Jejich slova se nesla v pravidelných výčitkách. Ve dne objímáš mrtvého, večer pak mne. Žádná z nich nepochopila, že v té důstojnosti černého havrana je skryté tajemství. Pro mne velebnost poslední služby člověku. U všech bejvalek jsem za svou lásku k havraní práci pykal. Ta poslední se s ní smířila. Jen trochu prožívám úzkost, jestli je to doopravdy. Chodí sem za mnou s kamarádem. Aspoň že na mě nezapomíná. Věnuju jí pravidelně skoro celý důchod. To, že jsem jí trochu něco platný, mě uklidňuje. Mohl bych být na tom hůř, kdyby nechodila. Jsem nakonec rád, že mě sem přijali.