Příběh mámy

Odložené mámy, ke které se dcera obrátila zády. Vitální sedmdesátiletá žena. Takovou jsem ji poznala. Občas balanc se železem v krvi, jinak tělem i myslí zdravá.

Prožila u nás v nemocnici čas, v němž jsme se sblížily. Byla úspěšná, dnešním slovem manažerka. Ve dvaadvaceti prožila šok. S malou dcerou zůstala ze dne na den sama, když jí manžel oznámil, že se bude ženit. Rozvedli se, aby svůj stav mohl změnit hned druhý den. V ten jeho svatební náhle umřel na infarkt. Vzepřela se ranám osudu, byla tu jen pro svou dceru. Ta se stala středobodem jejího života. V dospělosti se vztah změnil. Staly se z nich kamarádky.

Máma mi připravila to nejhezčí dětství, jaké je možné si jen představit, řekla mi její dcera při jedné ze svých vzácných návštěv. A přesto… Přinášela matce rozjedené jídlo i pití s odůvodněním, že v jejím věku už mámě stačí jen málo k životu. Dokonce se informovala na to, jestli může požadovat za přinesené potraviny a své návštěvy finanční náhradu. Její „láska“ k mámě gradovala. Matčino umístění do domova důchodců zařizovala zmíněná dcera padesátiletá, svobodná, bezdětná, bez stálého zaměstnání, s domem, který pro ni matka zařídila. Její maminka byla soběstačná, fyzicky i psychicky na svůj věk víc než na úrovni. Převozu do zařízení v těsné blízkosti Prahy se její dcera nezúčastnila. Nezapomenu na oči plné slzí při odjezdu naší pacientky.

Příběh bohužel pokračuje ve stejném duchu. O necelý rok později jsem zajela do domova pro seniory, kam paní Maruška odešla. Hezké prostředí mě příjemně překvapilo, zpráva od personálu ale příjemná nebyla. Nejdřív přišla pochvala, že jsem konečně za maminkou přijela na návštěvu. Ale já nejsem dcera, špitla jsem přiškrceně. Jsem z nemocnice, kde byla paní předtím hospitalizovaná. Aha, my dceru neznáme, nikdy jsme ji neviděli, zněla odpověď, ze které jsme byli všichni smutní.

Paní Maruška mě přivítala s mateřskou náručí. O dceři nepadlo ani slovo. Žila, jak se dalo, se všemi plusy a minusy. Těch plusů v novém prostředí bylo naštěstí víc. Postupně proběhlo několik našich setkání. Dcera se do máminy smrti neobjevila. Za to se zajímala o peníze z důchodu, které jí údajně zůstaly nevyčerpané.

Vím, na sdílení smutných příběhů není doba, v podstatě se dojímat nechceme. Je potřeba si ale připomenout tvrdost některých lidských srdcí. V kalendáři se blíží den Svátek matek. Zamysleme se nad životem té naší.