Mimochodem

Odešla od nás, aniž by cokoli řekla. Sbalila si věci a byla pryč. Jen tak mimochodem – byla to naše máma.

Táta a máma. Každý z nich úplně jiný svět. Ona do větru, on pro rodinu. My se ségrou taky každá jiná. Přesto náš svět je jeden. Rozkol v rodině vedli oni. Vlastně začala s tím máma. Najednou jí táta nebyl dost dobrý. A jí ujížděl vlak. S vervou hubla, nosila oblečení dvacítek, zakopávala svůj věk hluboko pod sebe. Auto jí nestačilo, udělala si papíry na motorku a řádila na silnicích. Dokonce, a to snad neskousnu nikdy, se stala milenkou mého milence. Jen tak z plezíru, byl to totiž její typ. Tak co by. Že mě pošle do háje, jí bylo šumafuk.

Táta se s její pomocí zhroutil. Jak jinak jeho stav zhodnotit. Zanedbal se jak tělesně, tak na duši. Nakonec jsme ho se ségrou hlídaly, aby nám ze života neutekl i on. Nahoru, nenávratně. Byla to jízda. Každý den jsme trnuli, co zas máma vyvede. Vyváděla kvůli baráku, který táta postavil i vybavil. Celou dobu jen přihlížela, jak roste do krásy i její majetek. Brzy potom změnila svůj domov, aby se občas vracela a bušila do nás svými ohnivými nároky. Chtěla nás tři vystěhovat a obývat dům s milenci. Ti se měnili jak počasí. Vyhlížela si růžovou budoucnost a dál koketovala. Nejvíc s covidem, jak hned povím.

Zapřisáhlá antivaxerka s výsměchem rouškám a rozestupům. Prostě svá. Od doby, co od nás odešla, jsem se s ní nevídala. Ségra na ni rezignovala úplně. Kašlala na nás, vymazala ze svého života. Byla hvězdou pánské společnosti, svobodná, bez přívěsku rodinných příslušníků. A pak krach. Něco se stalo s covidem. Máma promarnila šanci postavit se mu a nechat se píchnout.

Neviděly jsme se několik měsíců. Překvapila mě intuice. Táhlo mě to k ní, k mámě. Neotvírala, tak jsem zavolala pomoc. Ležela v předsíni na podlaze. Lapala po dechu, modrala. Záchranka zabodovala v pěti minutách. Máma odjížděla s kyslíkem. Od toho dne jsem ji ztrácela. Myslela jsem, že sama, ale taky táta se ségrou zakčnili svůj život. Vstříc k mámě. Vůbec, ale vůbec jsme neuvažovali nad tím, jestli jí máme pomoct.

Naděje byla mizivá a pořád slábla. Zasáhl nás strach, že kyslík mámě nestačí, že doktoři na mámu nestačí. Báli jsme se pohnout z místa. Tak moc jsme se drželi naděje dobrého konce. Dlouho se nedařilo. Plicní ventilace, mimotělní oběh, výzva k rozloučení. Hledali jsme všechny možné zdroje kyslíku. Zalarmovali jsme SOS. V nouzi poznáš přítele, praví staré přísloví, a my jsme poznávali. Díky správným lidem na správném místě se k naší mámě dostal vydatný přísun kyslíku. Nakonec až tolik ho nebylo třeba. Naše zoufalství povolovalo. Máma se probouzela k životu. A pak to přišlo. Jako blesk z čistého nebe. Chtěla nás mít u sebe. Co nejčastěji. Vědomí smrtelnosti, naše blízkost, strach o ni, ta naše společná energie, přispěla k jejímu prozření.

Mimochodem – moje přání pointy je jednoznačné. Chtěla bych, abychom zase byli těmi, kteří k sobě patří. Protože happy endů v lidské společnosti nebývá až tolik.