Martyrium na wc

Moje obavy z možného narušení intimity mají svoje kořeny. Před lety jsem v jedné restauraci zažila překvapení. Možná je to slabé slovo.

Stalo se na WC. Pro zachování soukromí bylo třeba přidržovat dveře. Nechtěly se totiž odchýlit ze své pozice pootevřené mezery. Nebylo možné je spoutat jakýmkoli zavíracím prvkem. Nezbývalo jinak než je manuálně udržovat v žádané poloze. Od té doby jsem ve střehu. Setkávám se poměrně často, a možná i vy, s nezdvořilým neklepáním na dveře záchodu. Vykonat potřebu je zřejmě pro některé ženy nepříjemným zdržením. Chtějí to mít za sebou s minimem časové ztráty. Jak se posouvám dál v čase, přihodilo se mi pět zážitků na téma nedobrovolná vazba na WC. V poměrně krátkém časovém sledu.

Poprvé mě to zaskočilo na zdravotním středisku. Odskočila jsem si a zamkla na klíč. Akt proběhl hladce, neboť klíč byl lehce ovladatelný. K mé nelibosti mě ovšem zpátky nechtěl pustit. S každým otočením klíče na různý způsob včetně přitažení i odtažení dveří se moje nelibost měnila v zuřivost. Co teď? Takový trapas! Začalo mi být všelijak. Naštěstí v mobilu uložené číslo mě nasměrovalo k pomoci. Sestra ochotně přispěchala se sdělením, že se to občas stane. Klíč v zámku se vzepře a dodá tak nevšední dávku adrenalinu.

Další toaletové extempore se odehrává v kavárně. Sedím s kamarádkou na kafíčku, čas příjemně klouže, skoro jako by se zastavil. Pro mne osudově na záchodě. Zase jsem v tom a zase nevinně. Šoupátko se ve dveřích ne a ne pootočit, abych mohla vyjít. Klepu, volám, naštěstí je dobrá duše nablízku. Přichází s kleštěmi a instrukcí, jak šoupátko přimět k poslušnosti. Chytám kleště, ještěže jsem úspěšná v zápolení s tou kovovou mrškou. Aby ne, když mám doma zručného muže, od kterého se učím žít svépomocí.

Třetí proces překonávání záchodových dveří mě zastihl v divadle před seminářem. Byl to zlomyslný výsměch mnohokrát použité záklopky, která hladce zapadla tam, kam má. Snažila jsem se ji uvolnit, a tak se potýkala s mou silou dosti výraznou. Přesto mě záklopka překonala a přiměla zavolat kolegyni. Ta ale nebrala telefon, každou minutou měl začít seminář. Přes ústřednu jsem požádala o spojení na správce objektu. Chválabohu, podařilo se. Jeho zásah byl tak okamžitý, že jsem stihla i začátek semináře. Musím však přiznat, že ten se stal pouhou kulisou k mému extravagantnímu zážitku.

Dlužno říct, že nejenom v Praze se mnou koketují zámky na WC. Stejné se mi děje i osmdesát kilometrů od ní. Představte si pohodový a velmi natěšený koncert. Waldovy Matušky, moje srdeční záležitost. Lidé zpívají, tančí, muzikanti ze sebe vydávají litry potu. Navíc je posvícení, jí se, pije, hoduje, nádherný čas. Přichází potřeba úlevy. Trochu se bojím. Vím čeho. A tak není divu, že se opět uvězním. Hned prozradím, že to bude nadlouho. Pódium s říznou hudbou a zpěvem je jako naschvál v sousedství záchodků. Klesám na mysli. Je mi jasné, že tohle jen tak nedám. Kdo mi dá naději, kdo mě vysvobodí? Po dlouhé době a několika pěkných písních je mi seslaná spása. Postupně se vystřídá několik pomocných sil, ale razance pomoci musí být důraznější. Až silný muž vysadí zabarikádované dveře a já se zase svobodně nadechnu.

A poslední mé uvěznění, zatím? V oblíbené hospůdce otočím pohledným bílým čtverečkem. Jde to lehce, až mě to příjemně překvapí. Ani mě nenapadne, že to bude jinak. Opět se mi nedostává možnosti vyjít. Cloumám kolečkem do všech stran, dveře přitahuji i odtahuji. Nepovolují. Moje síla se zdá být nadbytečná, neboť čtvereček zástrčky je nepohnutelný. Silou vůle vysílám prosebný signál k dceři, ale ta už tuší, kde se odehrává moje nedobrovolné zdržení. Sdělí mému muži, že je nejspíš nutná pomoc. Mezitím vší silou rozrážím dveře, dva šrouby se uvolí povolit a zástrčku uvolní. Šrouby zastrčím zpátky do otvorů s vědomím, že příští návštěvnice nezažije, co to je být vězněm na záchodě.

Mezi lidmi se traduje, že chceš-li Boha rozesmát, sděl mu svoje plány. Rozhodla jsem se při odcházení ze záchodu nesdělovat ani ň.