Myšlenka století. Nabádá mě se pochlubit. Kdo jen tak zažije šok ze své drahé polovičky? Neházím flintu do žita, neboť tuším, jak se žije v českých rodinách. A nejen českých samozřejmě, ubezpečí mě mladá žena.
Dítě si údajně vybírá rodiče ještě před svým narozením. Jestli si naše dcera vybrala kvalitního otce, toť otázka. Já, jako matka, jsem teda selhala. Tím nejkřiklavějším nedostatkem je moje ustrnutí. Totální nehybnost. Někdo moudrý to vlání životem trefně odhalil. Kdo jednou stál, stojí už opodál. Tak to je o mně, o neschopné ženské vyslovit finální slovo adieu. Co se událo?
V rodině, kam jsem se přivdala, panoval patriarchát. Od nepaměti a nekompromisně. Oba dědové mého muže byli postiženi ničemností. Jeden honil svoje nenaplněné mladické touhy a toulal se. Poustevnický život mu byl blíž než rodina. Druhý děda, elektrikář s výučním listem, který lidem sliboval hory doly, byl v oboru všestranným neználkem. Uživil se přesto. Z rozdělaných kšeftů vybíral horentní zálohy, aby se už záhy neobjevil, neboť byl s vědomostmi u konce s dechem. Jezdil tak po celé republice, s pár slůvky němčiny i za ni. Měl svobodné povolání a jako takového si užíval. Při vydatných volnech v horizontální poloze se oddával opileckému rauši. Jeho žena zastávala funkci svlékače bot a šatů, aby rodině zajistila aspoň něco málo hygieny. Upil se. Konec života s cirhózou jater předběhlo udušení zvratky. Tolik k minulosti mé nové rodiny.
Jejich potomek, můj muž, z toho propadl depresi. Bohužel až později jsem zjistila, že depresi demonstrativní. V utajení převzal štafetu svých předků a vysokoprocentními doušky ubíjel intelekt, pokud nějaký zbyl. S tím genetickým propadem šla ruku v ruce neúcta a manipulace s ženou jako takovou. Jablko padlo těsně ke kmeni stromu. Teď já byla ta vyvolená. Příklady táhnou, a tak jsem přicházela na to, co by mě v téhle rodině čekalo. Tchán kolem sebe sekal nožem, záměrně v blízkosti tchyně. Dvakrát se mu ji podařilo bodnout. Moje tchyně ovšem není hodna toho jména. Ona je holubičkou. I přes bezprostřední ohrožení svého teritoria zajišťuje svému tyranovi nezištný servis. Vaří mu, pere, uklízí i v jeho separé zbudovaném na úkor nás ostatních. Když vzpomenu na název knihy s podobným osudem hlavní postavy, tak i ta moje tchyně tančí tak rychle, jak dokáže. Začalo mi docházet, že takhle dopadnout nechci.
Předposlední kapkou do mého přetékajícího poháru trpělivosti bylo tchánovo náhlé hnutí mysli. Ničily ho výčitky nad nevydařeným vztahem s otcem, který byl už několik let mrtvý. Aby ukonejšil silné emoce svědomí, rozhodl se jednat. Vykopal otcovu urnu a zakopal ji na zahradě pod okny. Býval tam skleník. Vydatně posilněný ho roztřískal a založil pohřebiště.
A poslední kapka? Tou se stala možná zdánlivá banalita. Dcera řešila početní úkon. Poslala jsem ji za tatínkem. Mozek, osvěžený lihovou náloží, vyprodukoval svoji pravdu. Jedna je víc než dvě. 1 je víc než 2, opakoval do nevěřícné tváře školačky. Osvítil mě duch svatý spásnou myšlenkou – Vždyť jen jeden pokus na život máš. Odcházím. Stěhuju se, obrazně řečeno, na ulici. A to moc ráda.
