Dušičkové rojení

má každoročně své časové místo. A to je právě teď. Hřbitovy a urnové háje rozkvétají pod rukama vzpomínajících. A tenhle čas mě přiměl k reminiscencím. Na něco, co se děje mezi nebem a zemí. Zážitky odposlouchané i mé vlastní.

Ťukání na rozloučenou, když odchází některý náš blízký tam nahoru, je poměrně známá věc. Jakýsi magický dotyk mezi nebem a zemí. Nebojíme se o něm mluvit.

Náročnější zážitek nastane, když za předčasně zemřelého tatínka dokončíte cestu k chatě. Vezmete krumpáč a hloubíte započaté a vinou té s kosou nedokončené dílo. Uprostřed noci vás probudí záře a tatínek jako živý přichází poděkovat a s polibkem na tvář spěšně odchází. Ten polibek pak cítíte až do ranního rozbřesku a dlaní se ho snažíte zachraňovat před časem, který vás životem vleče dál.

S úmrtím maminky je těžké se smířit. Tím víc, když odejde za zvláštních okolností. Hledáte napojení na život rok, dva. To je intenzivní bezčasí zármutku. Mrtvý čas vás vyhodí ze sedla přítomnosti a vítězná apatie nedovolí nasednout zpět. V té době věčného polehávání a bdělého spánku sahá rozrušená mysl po kdejakém snovém placebu jako útěše. Až jeden bdělý sen vás se skutečností smíří. Maminka si v živé podobě sedne k vám na postel, stiskne paži a se zářivým pohledem ubezpečí. Teď už je mi dobře, neměj o mne strach. Otevřete oči, vždyť nespíte. Po jejím stisku zůstává modřina, kterou si hýčkáte…

Některé domovy jsou příznačné pro soužití dvou světů. Dítě se překrývá peřinou a ani nedutá. Ráno pak vypráví, že někdo chodil pod jeho lůžkem, které má pod stropem, a otvíral skříně. Jiný člen rodiny, i když bývá v určitý čas doma sám, není to tak. Často kdosi kráčí z pokoje do kuchyně kolem dveří koupelny, ve které právě je. Drží fest kliku, aby ten někdo za ni nevzal. Když kroky dozní, odchází z bytu pryč a domů se vrací se zbytkem rodiny. Emotivní scénu prožívají děti, když je probudí boj jejich matky s někým, koho nevidí, ale s kým se pere. Slyší matčino volání, že s nimi nechce odjet. Vyděšené děti se dozvídají, že pro jejich maminku přijeli mrtví rodiče s koňmi a chtěli, aby s nimi odjela. Po krátkém, ale úporném boji to vzdali se slovy. Tak ještě ne, ještě máš čas.

Čas se nachyluje ke konci války, ale taky k hrůzné a zbytečné smrti. Zatoulaná pancéřová pěst vybuchne a zasáhne dvacetiletého mladíka na svou dobu renesančně vzdělaného. V okamžiku zásahu padá z jeho knihovny k zemi těžká učebnice esperanta, které studoval. Jeho ohromená matka tuší souvislost… Jiná matka se v jiném století dozvídá o smrti syna vichřicí rozraženým oknem, přestože všude panuje počasí bez jediného kazu.

I přes říši zvířat přichází povzbuzení. Někdo z rodiny má podstoupit operaci s nejistým výsledkem. V rodině vládne napětí. V těch dnech pravidelně nalétává holubička s bílými pérky do oken rodiny. Po svém vzletu se vždy vrací k hejnu holubů. Děj trvá několik dnů. Operace dopadne dobře a holubice se už neobjeví. Byla snad poslem dobrých zpráv někoho zemřelého z rodiny?

Závěrem mrazivý děj se šťastným koncem. Ve světnici leží babička na márách, kolem ní hoří svíce. Po ohledání už víc jak den nežije. Její zeť občas chodí kontrolovat, jestli nehrozí nebezpečí požáru. Při jedné jeho návštěvě se babička na márách vztyčí a k zádům muže zašveholí. Venoušku, kolik je hodin? To jsem ale dlouho spala. Venoušek hrůzou zařve a dvěma skoky je na dvoře. Dobrá zpráva nakonec. Babička se na pozemské cestě zdrží ještě několik let…