Den otců

Dnes už to vím. Byla to prachsprostá šikana. A dovolil jsem si taky přisadit. A stydím se za to. Máma byla generál. Strhla mě a bráchu s sebou.

Nemůžu dýchat.

Vždycky jsi dech popadnul, dokážeš to i dneska.

Mami, zavolám sanitku, táta to nezvládne, má astma.

Nikam nevolej, povídá, nikam nevolej! Táta to zvládne. Jen pojď, Pepo, dneska seš obzvlášť pomalej. Dva tři schody nevyjdeš?

Jeho blankytné oči přehlédly náš špalír přihlížejících. Pak se zhroutil na zábradlí.

Švagrová ho resuscitovala do příjezdu sanitky. Odjela s ním. Během převozu zemřel. Tak jste ho dokázali utýrat až k smrti, byla její první slova, když se vrátila.

Truchlivost pohřebního obřadu vynikla v mlčenlivosti. Od té doby jsem s tátou ve stálém monologu. Promeškal jsem čas svého bytí s ním. Aby bylo na co vzpomínat. A to je to, s čím se chci svěřit. Tíha na srdci čím dál větší.

Byl každý jiný. Máma ortodoxní komunistka. Sečtělá ředitelka knihovny. Táta v jejich očích ušlápnutý dělník. Aby ho trochu pozvedla na svoji úroveň, podstrkovala mu knihy. Pak zkoušela z jejich obsahů. Táta se snažil až k nemoci. Našlo si ho astma. Skoro pravidelně dostával záchvat, když se máma, rozparáděná svou jedinečností, přiřítila z práce. Pyšná na sebe, že je bez konkurence. Jen pro úsměv na tváři. Ona byla i na svatbě mého bráchy ta nejhezčí. Dokonce trumfla i nevěstu. Byla prostě nej a jak duchaplná k tomu! Ozdobou každé společenské události. Přesto musela vědět, že příroda k ní byla ve všech směrech skoupá.

Pepo, jak jsi byl dneska úspěšný ty? ptala se povýšeně.

Než táta stačil otevřít pusu, dostal šanci k úspěchu.

Oprav tu televizi, ať jsi aspoň trochu užitečný.

Táta opravuje. Nedaří se mu to. Brácha se chce mámě zavděčit. Přisadí si. To nedopadne dobře. Nedopadlo. Máma, ruce v bok, se vysmívá.

Věděla jsem to. Nemáš den, Pepo. A nejenom dnešní, to vím už dávno, povzdechne si teatrálně.

Brácha má pusu od ucha k uchu. Hecuje mě očima. Tak se taky přidám. Směju se. Tátově neschopnosti. Brácha ani já nevíme, co s televizí je. Máma po nás nic nechce. A tak nešika je jenom táta.

Představ si, Pepa nedokáže opravit televizi, sděluje máma pobaveně na návštěvě.

Tátův brácha má ve své rodině postavení, jak se patří. Jeho žena mu sebevědomí neupírá. A tak se snaží hodit švagrovi záchranné lano. Zase je šikovný jinak, brání ho rezolutně.

Jak jinak? uchechtne se máma. Ten a něco dokázat?

Teta v dusnu nemíní pokračovat. Přispěchá s politikou. Tam se pořád něco děje.

Shrnuto a podtrženo. Máma tátu šikanovala a synové jí sekundovali. Byl jsem to i já. Pravidelně v Den otců chodím k hrobu svého táty a je mi smutno. Měl jsem mámu okřiknout a ne se k jejím špatnostem přidávat. Měl jsem…

Teď už mám jen přání. Ať má každý ve svých rodinách své důstojné místo. Nejen v Den otců a matek.