Bože, už zase siréna

Když se rozhouká, je celý svět v pozoru a taky i na nohou. Lidi si předávají úlek z očí do očí. Asi je to tak po celém světě.

Zákaz nezákaz, naši sousedé si na zahradě zapálí podle chuti. Ta je ovšem trvalá a sešlost obyvatel blízkých i vzdálených hovoří o úchylce. Ani doba neúprosného sucha jim nebrání zapálit si hranici. Jen tak pro potěchu. Nic nepálí, nic neopékají. Jejich ohňová fascinace je pravidelná a nepřehlédnutelná.

Když už oheň plápolá do výšky korun stromů, vtírá se otázka. Co teď? Pro dobré sousedské vztahy – kdo zavolá hasiče? Někdo volá starostovi, ten hasičům. Ohňoví maniaci jsou všeobecnou starostí obyvatel překvapeni. Proč volat hasiče? Oni to přece mají pod kontrolou. Je zbytečné prudit!

Pokud se rozezní siréna, obyčejně v pravidelnou měsíční středu, mívají naši pacienti nejen otazníky v očích, ale i paniku v sobě. Je ovšem třeba odlišit. Pacienti z Ukrajiny se sluchem zbystřeným pro výstražné zvuky se neznepokojí. V českém prostředí je přehlédnou. U některých se dokonce probudí pikantní projev ke kleptománii. Zůstávají v klidu na pokoji a v momentě čistého vzduchu vyklidí noční stolky spolupacientů. Ti vyběhli na chodbu, aby se poptali, co se děje. Dříve než se jejich ustrašenost rozptýlí ve společnosti personálu, ovoce z jejich stolků zmizí v cizím žaludku a peníze v cizí kapse. Všechno se nakonec objasní, když pacientka z válečné zóny „prozradí“, že nic neví, protože má Alzheimera. Tedy není co řešit.

Projeli jsme okolní evropské státy a všude na sirénu slyší. A všude z jejího zvuku zneklidní. V Polsku se objeví malé ohníčky a je z toho velký poplach. Poklidná siesta v kavárnách je v ohrožení. Lidé se líně vzdávají odpočinkové zóny. Nejprve frajeří, brzy pak se trousí do sklepních azylů. Co kdyby přece jen něco… Možná je to pochopitelné. V Polsku jsou válečnému běsnění o trochu blíž.

Německé jezero brázdí výletní parníky. Když se rozezvučí siréna a z lesa se zviditelňuje plamen za plamenem, oheň tolik nepálí. Voda je na dosah a spěch hasičů pozvolný. Rozmar přírody zvládnou. Skupina turistů z válčící zóny nabírá na úleku. Od ostatních se liší pohybovou nervozitou. Po konfrontaci s okolím, které se ostrými zvuky poplachu nenechává rozhodit, mizí z jejich tváří napětí. Současný zážitek ohnivého draka se stává srozumitelný. Něco jako neškodný sen.

O kus dál, v Rakousku, spuštěná siréna silně rezonuje v Alpách. Má horský říz. Někteří turisté panikaří a chytají se reakce okolí. Místní je uklidňují úsměvem. Nástup hasičů je okamžitý a v tu ránu jsou kompletní. Objevují se ze všech možných stran auty, na kolech, pěšky.  Z přihlížejících se stává dav obdivovatelů. Ukrajinští turisté jsou na místě srazu taky. Chtějí pomoct, vidí v hašení smysl, okamžitou likvidaci požáru. Na rozdíl od Ukrajiny, kde se hašením nekonečných řetězců fatálních ohňů nezabrání.

Všichni na celém světě víme, co si přejeme. Aby ostrý zvuk sirény pokaždé utichl s mírumilovností.