Nechejme si poradit a buďme trpěliví. I ve financích

Počet bezradných dlužníků prý roste a řadu z nich při hledání pomoci navíc potká, nebojím se to tak od plic říct, lidská zrůdnost a chamtivost v podobě podvodníků. Server Novinky.cz uvedl, že zástupy dlužníků v tuzemsku rychle zvedají své stavy. Na to už jsme si v každodenním přehledu špatných zpráv, tak nějak zvykli. Řekli jsme si ale, že lidé, kteří nedají na rady odborníků, kteří denodenně doporučují pečlivě číst všechny smlouvy, nepodléhat pokušení vzít si půjčku na zbytné věci a snažit se vyřešit dluhovou past ze svých sil, si snad ani jiný osud nezaslouží. Jenže, výzkumné agentury ke zprávě dodaly ještě dovětek o tom, že kromě zadluženosti lidí, roste i počet těch, kteří se při hledání pomoci s již tak červeným vlastním účetnictvím, ze kterého nejde najít ten správný východ, setkali s podvodníky. S lidmi, kteří je neváhali okrást a obrat ještě o to poslední, co jim kvůli dluhům zbylo. A to je, milé české obecenstvo, opravdový hnus.

Jenže jako všechno, i tahle hodně smutná věc, má své kořeny, pozadí a možná řešení. Jedni si řeknou, no jasně, člověk přece nemusí mít každý rok novou plazmu, jet na dovolenou k moři, nebo si koupit novou zrcadlovku, když ví, že v jeho regionu jsou výdělky nejen menší, než v hlavním městě, ale že firmy třeba kvůli nedostatku zakázek odpadávají rychle jedna za druhou. Jiní na to zase řeknou něco o tom, že utrácet bezhlavě je sice špatné, ale je třeba mít vždy po ruce dost hotovosti. A co tedy teď dělat? Komerční i veřejnoprávní média rychle přijdou s příběhy lidí, kteří už ve svém rozpočtu nenajdou ani korunu na to, aby si mohli cokoli odkládat a být připraveni na horší časy. Vždyť do tý práce chodím x let a chci si užít, uslyšíte v příběhu. No, jo jenže to může být právě ten první krok do propasti. Místo užít si, ať se to někomu líbí či ne, je potřeba vždy myslet na zadní vrátka. I ve financích. Poslední příběhy ve světě ukazují, jaké mohou být důsledky. A to jsme určitě ještě nezažili to nejhorší.

Proč se tedy Češi neumějí zajistit  na krize? Není to ale tak, jak třeba ukazují statistiky stavebního spoření, penzijního připojištění nebo životního pojištění, člověk si tak říká, proč je veřejnost u některých finančních produktů doslova lačná a u jiných ne? Možná, že nepřijdu s ničím objevným, ale využiju statistik. Češi patří v EU mezi národy, které to s finanční gramotností nemají moc dobré. A to je výraz opravdu silně „politicky korektní“. Nezvládají, pro západního obyčejného člověka „běžné“ věci z finančního trhu, nemluvím pak už vůbec o tom, že by si měli uvědomit i další záležitosti. Třeba, že na finančním trhu se člověk může zajistit nejen pojistkami, ale i investicemi či kombinací bankovních služeb a produktů. Nechci tu samozřejmě  dělat reklamu, ale zpráva o tom, že se zadlužení lidé opravdu nechají napálit podvodníky, mě upřímně zvedla ze židle. Platí totiž kdyby... Kdyby většina obyvatelstva věděla, kam se může v případě nenadálých situací, jakou je třeba porada v dluhové krizi, obrátit o pomoc, ubylo by jistě těch špatných zpráv. Možná, že by odpadly vůbec, kdyby... Kdyby zase lidé trpělivě snášeli na svou finanční hromádku, a třeba desítku let, podle vlastních možností. Na hromádku smysluplných investic a neutráceli bezhlavě peníze, vypůjčené za neúměrně vysoký úrok. Vím, je to kdyby, ale...

Nemůžu si nevzpomenout na to, když v 90. letech propukla kampeličková krize. I tehdy média psala snad každý den o tom, že se lidé mají ptát. Pát na to, kde kampeličky vezmou peníze na slibované horentní úroky, jak jsou vklady zajištěny a chráněny. Jenže ne, to by nebyli Češi, aby si řekli: „Nám se přece nemůže stát nic špatného.“ a neudělali si všechno po svém. Co pak máte napsat babičce, které je třeba 89 let a píše vám, že rodinné celoživotní úspory vložila do instituce, která kvůli vysokým slibům na úrocích, nedávno zkrachovala? My jsme přece národ, kterému není třeba radit a rady bereme jako bezprecedentní útok na sebe. A to je škoda. Možná, že kdyby... Kdyby to tak nebylo, řady předlužených a nešťastných lidí by nebyly dneska tak velké. Jistě, můžu si tady vymyslet pěknou řádku důvodů, že za tím stojí krize, ta či ona, politické reprezentace nebo prostě smůla a nezdar. A ano, každý z nás najde mnoho příkladů ze svého okolí, které to potvrdí.

Jenže princip je jiný. A to ten, že nechat zabušit exekutora na své vlastní dveře je už pozdě. A předcházet podobným, v televizi srdcervoucím scénám, když lidé z exekučního úřadu odvážejí majetek, není zas tak nemožné. A i když to bude možná klišé, řeknu ho. Stačí se učit, pečlivě číst a nechat si poradit od zkušenějších v zavedené a seriozní instituci. A i když tam nenajdu pomoc, nevzdávat to a neběžet hned k prvnímu, který mi nabídne půjčku bez ohledu na to, aby něco o mě zjišťoval. Trpělivost se zkrátka vyplácí. Statistiky předlužených lidí ukazují, že se to může vyplatit.