EU se bojí řešení krize. Oddalování ale neprospěje nikomu

Lidé jsou prý od přírody nastaveni na jistoty. My, obyvatelé střední a východní Evropy, o tom víme moc dobře své. Měli jsme tu dlouhá léta zřízení, které se vytahovalo tím, že garantovalo základní sociální a ekonomické jistoty. Práci, bezplatné to, či ono a já nevím, co ještě. Jenže se ukázalo, že garance bezplatnosti zajišťovaná represívními povinnostmi ve skutečnosti není úplně ta správná cesta. Jistě, povinnost pracovat a nepobírat od státu sociální dávky kvůli tomu, že se mi nechce nebo nemůžu pracovat, je zvláště dneska myšlenka k zamyšlení, jenže ani práce pro práci by dlouhodobě smysl neměla. Co ale říct o tom, že problém nezaměstnanosti, především mladých lidí do 25 let, se v Evropě stává skutečně osudovým problémem?

Ekonomové říkají, že státy, které jsou nejen součástí spolku, zvaného Evropská unie, ale i zemí, které platí jednotnou evropskou měnou, dnes stojí skutečně na osudové křižovatce. Osudové proto, že se stále více ukazuje, jak je nutné ptát se permanentně voličů, zda to, co se "upeče" někde nahoře v politických stranách, má odezvu v reálném životě. A tou realitou může být právě řešení nezaměstnanosti, konkurenceschopnosti či zadlužení. Faktem je, že Evropská unie je nekonkurenceschopná. A i kvůli tomu, že většina zemí eurozóny nemůže sáhnout k devalvaci národní měny, aby vyřešila své potíže, stojí statistiky počtu lidí bez práce dost vysoko.

Problémy jsou jasné, řešení také, jenže zatím k nim nedošlo. A tak se neustále něco hledá, kreativně vymýšlí, aby se stejně nakonec došlo na začátek. Řešení se ale nabízí. Buď politici bez ohledu na přání voličů, kteří chtějí mít své jistoty, rozhodnou bez jejich vůle o nějakém modelu jednotného řízení v podobě fiskální, politické, bankovní unie, anebo se stávající spolek rozpadne. Jenže pozor, rozpad tu není myšlen nijak pejorativně, špatně, či zle. Naopak, je myšlen příznivě, jako mechanismus pro nastartování zdravějšího systému. Řešení problémů jsou vždycky jen dvě, buď "vpravo" anebo "vlevo". Politicky citliví čtenář jistě promine, ale tentokrát nemyslím směr řešení v politickém smyslu, udávajícímu přízeň jednomu či druhému politickému směru. Chci zkrátka říct, že žádná prostřední cesta, jak jí vidíme dneska, není. Řešení není to, když EU v případě, jakým byla třeba kyperská krize, začne znárodňovat a zdaňovat cizí peníze a vyhrožovat tím, že tenhle model bude uplatněn i jinde a jindy. EU chybí systémová řešení problémů, která stále více poukazují na to, že spolek sedmadvacítky se řítí někam, kde hodně tvrdě narazí. A to opravdu nejsem euroskeptik.

EU nechce a bojí se, především kvůli ekonomickým zájmům nejsilnějších zemí, udělat kroky, které mají opravdu smysl. Třeba takové, že v zemích, které de facto by musely devalvovat svou měnu, aby snížily drastické fiskální dopady do sociální sféry, drží uměle nad vodou. Pak není divu, že generace mladých Španělů, Portugalců nebo Italů vezme řešení potíží do svých rukou a úředníci v Bruselu se nebudou stačit divit.
Zprávy z kapitálových trhů, včetně komentářů na řešení krize v EU, si přečtěte na www.quote.cz.