Záboj /povídka/

Chodila se modlit za nešťastnou lásku k vodě, tedy ke kašně na náměstí, blízko Miletína. Kašna obsahovala kromě vody ještě řadu drobných mincí... Nad kašnou se tyčil bájný a neskutečný obr jménem Záboj. 

Modlila se za to a házela mu mince, jen aby Záboj obživl a zachránil ji od nepovolené lásky k ženatému muži. Muži, který nebyl krásný ani velký a měl řadu chyb a ovládal píšťaly. Léta míjela, začala se tomu muži vyhýbat a pak na vše naštěstí postupně zapomněla.

Jednou však v cizině poznala buranského obra s drnkacím nástrojem, kterému všichni podléhali, i muži i ženy. I ona mu podlehla, obr byl krásný. melancholický, manický, charismatický, podobně coby Orfeus a jako by nasál všecku řeckou mytologii a antiku.

Lidé mu házeli k nohám peníze a on všechny pouštěl k vodě. Byl ale nespokojený se stavem mincí ve svém vodohospodářství. Středeční sirény pak bledly závistí před jeho silným hlasem, mnozí měli ho však za Tarzana. Chtěl jí ukrást syna, kterému zakázal sát mateřské mléko.

Kladla mu odpor a odmítala mu vydat syna, kterého on nechtěl ani šatit ani krmit. Utekla se synem a skryla se v ním ve svatyni plné knih.  O jednom velkém čtvrtečkovém úplňku se Záboj utopil ve svých lžích a podvodech, které měl ukryty uvnitř v zaprášeném klobouku. Podvedené opilé ženy ho roztrhaly i s ukulele a pomoci už nezvládli ani přikvačivší muži a ženy zákona, ti, co měli v emblému tu moc pomáhat a chránit...