"Z rozmlácenýho kostela" aneb malá polemika o estetice"

Věcí kultury a obecným rozhledem bývá i přehled o uměleckých dílech, architektuře, osobnostech, které se aktivně v minulosti podílely na vývoji kultury, ale i na celkovém ovzduší a v neposlední řadě na událostech té které doby.

"Mami a proč byl ten kostel rozmlácenej a polámali andělovi křídla?" Zeptal se mne tuhle bezelstně můj druhák při poslechu rádia...

Tak jsem mu ledabyle odvětila, že si ho zřejmě vzali do parády komunisti, kteří, není-liž pravda, nebyli restaurátorským počinům bratru nakloněni a určitě tak měli na svědomí i ta křídla...

V té chvíli, rozumějte mi, mě nic lepšího ani nenapadlo. Pak mne zachvátila úvaha nad tím, co se vlastně má možnost dozvědět ve škole o podobných pamětihodnostech a památkách! Když jsem, dějinami výtvarného umění nezatížená, vyšlápla po cestě k peďáku, nestačila jsem se divit, co učiva nabízí opomíjená a odpočinková sféra výtvarna...

Znala jsem sice některé výtvarné techniky, ale spíše z kroužku. Komunismus vedl válku proti náboženství a kde jinde hledat některá základní významná díla sochařská, malířská, než v sakrálních architektonických skvostech?!

Vnímání probíhá hlavně vizuálně, proto estetická tvorba bez tradice a vnější motivace viděným, jinak také chcete-li, bez předané zkušenosti, ztrácí na racionálním významu. Namísto klasických příkladů výtvarného umění a vizuálních zkušeností jsou žáci vystaveni v širokém měřítku pouhé esenci výtvarna, a to šablonce, předloze konkrétního výrobku podobného reklamě. Chybí prožitek z viděného.

Přitom reklama a jednoduchá šablonka již nejde více zplošťovat, nemá žádné východisko a je namnoze nekvalitní, nerozvíjí žádnou fantazii, nutí ke stereotypnosti a nebojím se říci, že působí kýčovitě!

Výtvarno jako takové prožívalo absolutní degradaci během komunismu, kdy ve snaze zabránit  ukazovat význačná díla a ovládnout nebo zaměstnávat maximálně lidskou mysl, většinou dlela ukryta v kostelích nebo hradech v zámcích. Ale jelikož tehdejší krása byla situována do sloganu "Továrna- náš hrad", pojednávali jsme toto téma dětsky bezbranně a bezmyšlenkovitě vedle hlavního dalšího tématu Aurory.  Masová krása budovatelů propůjčila estetické výchově onu šablonkovitost a pseudovýtvarnost. Ono se to tak dělalo a občas to ještě přetrvává...

Možná se to někomu může zdát jako okrajová záležitost, ale parazit komunismu v jisté míře stále ulpívá i na dnešním pojetí výtvarné výchovy jako takové.

Umění přece nejsou jen ilustrace knih! Zaměřme se na odkaz naší vlasti, například na úžasnou stavbu Národního divadla, ať se pak v jejich patnácti letech nedivíme, že znají jen postavičky animovaných seriálů...

Dnes můžeme být také rádi, že máme památky zhusta opravené z prostředků Evropské unie... Občas mi připadá, se na to rádo zapomíná.

"A proto, prosím věř mi, chtěl jsem ho žádat, aby mi mezi dveřmi pomohl hádat..." Aneb, jak řekla jedna moudrá žena Margaret, "Potlačování individuálních rozdílů nemůže mobilizovat individuální nadání!" Tečka.