Máme to. Lepší je šatit nežli živit. Neustálý hlad nutí tyto jedince okupoval lednici, spíž a nákupní tašky, vede rovněž k ojedinělým sprostým výpadům...Pokud jsou bez dozoru, obsah jejich slov se dá označit jako opravdu „dirty.“
Bylo to podivné: večeře obvykle začíná v 17 hodin, ale kde nic tu nic nebylo tu vidět, v jídelně se nehnul dokonce ani vánek, bylo tam dokonale nepříjemně ticho. První strávníci okukovali své mobily, jestli časovky sedí. Vypadalo to na hladový čtvrtek? Kdo měl časovku, mohl jídlo čekat téměř hned, ostatní museli čekat div ne do druhého dne.
Podle rozpisu měla obsahovat kromě studného balíčku také rizoto s okurkou a sýrem. Zatím to však vypadalo na riziko vzniku mistroství světa ve volném klení na hloubku a rychlost. Kde jste vy, mama hotely?
Dorostenci v kšiltovkách i bez... Jediné co se zde honilo z všudypřítomných pachů, byla nestejnorodá sloučenina potu, oleje a benzinu spolu s aerosoly nadužívaných parfémů v reakci na zvýšený proces vyměšování odpadních látek hlavně z oblasti horních a dolních končetin.
Dramatu nic nenasvědčovalo, krajské město s dokonalým urbanistickým uspořádáním plynulo takovým všedním obyčejným dnem k večeru, jen rušné ulice plné automobilových šňůr epandovaly na blízkou výpadovku směrem k dálnici.
Kdesi z rádia vně budovy jen rozhlas po drátě zahrál najednou tlumeně slavnou písničku kapely Buty, Jednou ráno, přišel vítr...
„Ty tlustý hovado, nepředbíhej!“ Nacpal se k opuštěnému výdejnímu okénku přesto jeden hejsek v triku značky Vana a nevypadal na to, že jde uložit libru do sejfu.
Ani bych to asi neměla psát, do toho predátorskýho plátku, jak strašně nadávali ti hladoví študenti.
Chvílí zvratu bylo, když rádio přestalo hrát hall Spirituál kvintetu s tím jejich Jou jou jupi pes má chlupy kočka ocas prase štětiny.
„Pomoc, halóo, slyšíte mě?“ Zoufale a osamoceně zaúpěl ten ženský sopránek z vnitřností budovy. Kluci od fochu, instalatéři a karosáři odhadovali vzdálenost výkřiku.
„Jsem ve výtahu“ Úpěla osoba tam kdesi za zdí a jak se vrtěla, mlátila přitom podnosy se skleničkami.
Mnozí zobáci si ještě pamatovali hru ze školní družiny na hloupou kuchařku a situace je pobavila, tolik volů jejich jídelní stůl věru nezažil co jich tu z úst vypustili.
Kručení jejich žaludků bylo natolik sborové, že se zachechtali. „Super únikovka voe, řekl ten druhý s povinnou uniformní kapucou a šel zkusit přivolat výteh, ten svítil, ale nevydával nikomu nic krom výše zmíněných stenů–-
Ve druhém levlu šli mládežníci pro žebřík, aby ženě přistavili pomyslné schůdky do nebe, erární žebřík však, nedostal ani do kýženého druhého patra. Organizace vyproštění nerozumné ženy se mezi odrostlými hladovými dětmi zprvu ujal Vano, posléze vychovatelé.
„Abyste nám to tam nesnědla“, obával se podezřívavě oprávněně o svou zaplacenou porci habán a zkoušel se podívat do výtahové šachty.
„Vy nemáte klaustrofobii? Zajímal se soused zprava paní,ktrerá byla zaseklá jako velryba na písku či espéďáci v obstrukcích.
„Nejzbytečnější půlhodina mého života“ Děl kdosi ve frontě na chodbě, která dostávala jen kusé informace a která už ani neslyšela standing ovation fronty a hlady neviděla s hydraulickými kleštěmi procházející požárníky...
