Tykání, vykání a onikání

V angličtině to vůbec řešit nemusíme, tam se to vyřeší za nás, což je výhoda a nedochází k cenné ztrátě času, kdy musíme přemýšlet zda-li jsme si s tí oním známým tykali či vykali. Jsme ušetřeni. Nevzniká tím pádem tolik trapasů. 

Jako samozřejmě na středce jsme byli převelice velmi poctěni a poctěny že jsme oslovováni s vykáním, náhle jsme si připadali o dekádu starší a moudřejší. Hnedle jsme měli odstup od dětí a mladších sourozenců, jakož i ostatních služebně mladších civilistů. Tím pádem jsme se začaly ofrňovat nad statky dětskými, trapnostmi a připadli si veledůležitě!

Onikání jde asi vůbec úplně mimo, v tom se člověk dost ztrácí. To zase mají spíše němci. A třeba při sledování F.L.Věka jsem s tím jakožto náctiletá měla celkem potíž v orientaci, i když člověk si z toho může udělat psinu a rodičům když ho naštvou z hecu onikat, aby jako viděli, že člověk když chce, nenechá se zviklat a může mít od nich náležitý "odstup".

Vykání a tykání, tedy to rozdělení bylo nakonec stejně historicky výsledkem nepochopení. Začnu trapně: Ve Wikipédii se píše, že vykání byl následek nepochopení formy vlády římských císařů. Jako první o sobě vykal papež Řehoř I. Veliký.

Píšu o tom v podstatě proto, že tohle téma je takové neutrální a apolitické, jako by prý měly být i naše instituce a školy. Člověk si odpočine a oddychne, může si v klidu myslet na to, že s někým nám jde tykání od ruky a s jiným za boha a ani náhodou! Většinou, tedy v mnoha případech to pak bohužel či bohudík je takové vzájemné. To by se někomu hodilo, v podstatě to je opět podivná manipulace.

Jsou lidé, jimž se vykat anebo tykat nedá, jelikož patrně již svým vzezřením vylučují onu či druhou možnost. Ovšem není třeba házet flintu do žita, jako nám jednou předváděl v mistrovství v tomto sportu pan Polívka!  Je vlastně třeba vyhledat jen jinou společnost, takovou, kde člověk je brán rovnocenně a ne nepatřičně ať jedním či druhým směrem. 

Na svatého řehoře, čáp letí přes moře, žába hubu votevře, hloupý sedlák, který neoře! Řekl by pranostik. Vysledovat komu tykat a komu ne bývá oříšek a zdaleka nemusí být zlatý. Doporučuji lety doporučenou metodu pokus-omyl!

Protože příjemné není, ani když se člověk ocitne v jednom či druhém extrému. Rodičům snad i dětem to člověk pak může vrátit formou "přísného vykání a onikání", nemusíte jen sprostě nadávat a ještě  jim kupříkladu schovávat občanský průkaz před volbami, ale můžete i dětem onikat, když si schovaly schválně kvůli rajské své kartičky na obědy pod koberec. Myslím, že tohle je překvapí mnohem více!

Takže vlastně asi to bude dobré, tak jak již to máme nastaveno! Člověk může vytýkat či týtykat co chce, někdy to bude nejspíš aj výhoda nesporná. Říct nashledanou a prásknout přitom dveřmi bude neskonale snažší než říct ahoj a křápnout, že?

Ať tak nebo tak, všechno je naopak! Hlavně si pamatujme všechny obličeje, jež jim tikáme a vykáme anóbrž (vy)týkáme...Drazí vy-ty-oni.