Robin... /povídka/

Klepu se jako osika, zbraň v mé ruce je ještě dosud teplá. Devět let mého dětství právě končí. Nejhorší den mého života nemohu dýchat ani tak jak ještě dlouho ne.

Květnové voňavé bukové listí má zelinkavou hráškovou barvu... Karlovy Vary jsou nádherné a obzvlášť v tuto roční dobu, co tomu však jenom řekne strýček rabín?

Nemohu ani dýchat, natož volat: "Maminko, maminko!" Jak by jinak každému ubožákovi v takový moment náleželo. Tady přede mnou leží můj vlastní otec v krvavém ratolišti, navíc je docela dobře vidět jak vyhuble vypadá špičatý nos, pustili ho teprve nedávno z koncentráku...Rok 1945, řeklo by se: "Je po všem..."

Matka? Žena vedle mne si mezitím viditelně odechla, cítím to aniž bych na ni pohlédl, je či není to moje matka? 

Nejděsivější jsou na mě asi ty oči otevřené dokořán koukají na svět z každičkého zrcadla ústavu potom a ted´ z každé dešťové kapky a  voní to tu jakoby bramborovou hnilobou .

V blázinci mne nechávají křičet řvát a zpívat dlouho do noci vyju jako šakal mám na to právo a třesy mne zachvacují nad nejhorší tragédií mého osudu.

Jiří- to slizké jméno - vylézají hadi a štíři se šklebí.

Jako matčiny bílé šaty svatební v otcově bývalé továrně jak nedávno vidím co jim ji stejně zakrátko vemou a vedle ní Jiří. Bude se šklebit ještě dlouho dlouho v mé mysli napořád asi už...

.Odvádějí mne pryč jsem v šoku jsem v tranzu a jako socha taková nedokážu ukázat prstem na vraha označit ho natož zavolat: "Tatínku tatínku to ne já, to oni! Ale otec leží a jediný ví, stál tváří tvář svému konci. Mě pak pouze vložili revolver šokovanému do mé ještě chlapecké ruky!

Ona se natřásá vedle něho, vedle pana Jiřího, našeho pouhého účetního bojím se ho nesnáším ho... Všichni mu uvěří, mě ne! Svědectví matky a Jiřího je neprůstřelné...

Proč zlo leží většinou nadosah, nadosah přímo vedle nás? Jednou budu trápit své dcery nejprve alkoholismem to ještě ale nevím nenechám je ani najíst až všechnu lásku požere ta strašlivá anorexie podvědomá nenávist ženství. Ach, matko!?