Lidé, oslovujme se !

Může se to zdát fádní, ale důležitým faktorem při rozhovoru, psaní e-mailu a tak vůbec bývá oslovení. Oslovení navodí důvěru, atmosféru, neublíží, spíše potěší.Vzkaz beze jména zkrátka visí ve vzduchoprázdnu... 

Myslím, že dnes, bohužel, není pravidlem použití této základní komunikativní dovednosti. Samozřejmě, že použití odvozeniny, nebo zdrobněliny si člověk musí zvážit sám.

Protože někoho oslovit bývá přímé, pravdivé, intimní, důvěrné a vzbuzuje dojem, že druhý má zájem spolupracovat, komunikovat, řešit. Naproti tomu neoslovit znamená odstup, nedůvěru, přehlížení, atd... 

Napadají mne v této souvislosti otázky: "Není-li snad cosi v nepořádku?", "Jsem jen číslem, inventářem, věcí?" Také: "Jmenuji se příliš krkolomně?" a "Jsem tu správně?" "Nemůže mi přijít na jméno?"

Jsme přece jenom nositeli toho kterého jména, jsme naň hrdí, bez něho bychom byli jen součástka, vojíni XY, mravenci, roboti, apod. Oslovujme okolí co nejčastěji, myslím, že důležitost tohoto jevu je nasnadě!

Když pomineme fakt, že snad každé jméno má svůj skrytý význam, má svébytnou historii, své slavné nositele, kteří inspirují dál a dál pro výběr vhodného oslovení. Jménem rozumím osobní značku, podpis, totožnost, právo. Měli bychom s ním být v harmonii, sžiti a totéž cítit u druhých.

Samozřejmě ženy to mohou mít složitější u příjmení, pokud se najednou mají sbližovat s jiným jménem, než užívaly celý dosavadní život...

Příjmení se taktéž může napojit, například TGM si připnul manželčino příjmení... 

Mí předkové přišli ve středověku ze Španělska bezejmenní, nedokázali totiž vyslovit číslovku "pět", stále opakovali "pet", a tak se stali Peterovými...

Snažme se nedbat dnešního odosobnění a nazývat se jmény, na která slyšíme a jsou nám blízká, pokřikujme třeba klidně i nahlas. Hlavně jmény!