Karolína byla matkou na plný úvazek a okolí ji tak bralo. Ona sama však chtěla být klavirní virtuoskou, a protože se svého snu jen tak lehce nevzdávala, rozhodla se, že zvládne obojí naráz. Vzala malou dcerku na hřiště v parku
a tam si vedle staré paní s berlemi, položila klávesy značky Yamaha ... a zapla tlačítko On. Rozsvítila se červená diodka, paní s alzhaimrem a cho-dítkem zaplesala: " Zahrajte mi prosím Bacha!" Zalovila hbitě kdesi v černých klávesách. Žádná námaha!
A z další lavičky kníratý šedesátník bujaře zvolal: "Dejte tam radši něco z mého mládí, Hložka anebo Davida!" Karolínu zahřál ten zájem u srdíčka a tak hrála a hrála na přání veškerým důchodcům, co jich tam v parku bylo: Zagorku, Jarka, Helenu, taky Kroky Františka Janečka, Medvědy. Karla s černými brýlemi, manikůrou, tričkem strany se zemědělským náčiním si zapjala kolem krku pás a jala se kráčet a vybrnkávat mezi jednotlivými herními prvky, co jich tam hřiště Tomovy parky nainstalovaly a chodila takto za svou roční dcerkou. Ta hudba beztíže ji nadnášela nad každou překážkou, holčička se vznesla a při šlágru Dám dělovou ránu vyskočila hbitě na stromodům. Děti ji samy uskakovaly z cesty, jak její maminka hrála Ódu na radost!
Karolína hrála a hrála, celý svět byl jakoby zalit mýdlovými bublinami. Děti jí padaly z prolézaček, ale ona jen plnila přání penzistů a zase dala Bacha. Pak hlídala cizí dítě, přece musíme si pomáhat ne? Když její dítě tak nadějně tančí na její muziku, tak měla prostor pohlídat i další děti. Tu zvedla Aničku, Marušce přistrčila kyblík a zády postrčila otálejícího Viktora ze skluzavky.
Cestu kolem její hlavy ukončila až zhaslá dioda přístroje. Karolína si uvědomila, čím vlastně je, pivo vyprchalo, ale bylo pozdě, děti mezitím šly domů a její dcerka odešla domů s jinými dětmi.
Tatínkovi dítěte to samozřejmě nevadilo, přece si musíme věřit, jsme zdraví a schopní lidé, musíme se povznést přes nějaké ty rozdíly a byl blažený stejně tak.
