A co děti- umějí si hrát?

Hra- tento přirozený projev dětství je mnohdy vážně ohrožen! Jaké jsou hlavní atributy hry? Zkusme se také zamyslet, jaké požadavky dnešní doba klade na ty nejmenší, děti... Děti z koncentračních táborů si mimo jiné neuměly hrát. 

Patří k nim fantazie, kreativita a pak také to, že jsou hlavně procesem, tvorbou. Děti ke hře přistupují s radostí, vervou, opravdovostí a nezajímá je, nebo chcete-li, pro ně není až tak důležitý výsledek tak, jako právě proces. Dospělí to mají naopak, většinově- zajímají se nejprve o výsledek a až pak, většinou v případě nezdaru o průběh, jak k tomu došlo.

V tom ovšem tkví problém- dnešní zaměření společnosti orientované na výkon omezuje tuto přirozenou schopnost dětí, boří přirozené dětské instinkty. Děje se tak dokonce paradoxně i ze strachu, že rodiče nebudou spokojeni s výsledkem.

Můj nejmladší syn  například chodil ve školce na kroužek keramiky. Výrobky, které ale donesl domů, neodpovídaly věku svého tvůrce, ba ani založení. Několik let jsem kroužek keramiky vedla, takže si umím představit, co obnáší. Výrobky od svého benjamínka jsem mohla jít směle prodávat do trhu a vydávat je za své vlastní, což mne udivilo.

Nevím, co o tomto jevu soudili ostatní rodičové, zda si řekli, že jejich dítě je geniální, nebo byli pouze rádi, že mají doma "krásné" dekorace skoro zdarma.? Škoda, že jsem se neoptala. Doma synek vytvořil z hlíny postavičky, drobnosti, ze kterých měl radost, se surovinou si i pohrál, pak ho napadlo, že ruku může natřít a otisknout na udírnu, dodnes na nás ruka mává.

Hotové výtvory poté zanechal a šel se věnovat jiné hře, protože skončila jeho hra. Ano, činnost-hra občas přináší i nežádoucí jevy typu- špína, otázky, nebezpečí, ale vytváří prostředí bližší života.

Formuje ale fantasticky zkušenosti, používá praktické, živé dovednosti oproti těm neživým- teoretickým...Od dětí proto žádejme a očekávejme dětský projev, chcete-li dětsky objevný. Ve všem hledejme míru, zdravý rozum (svůj vlastní) nám napoví.

Maximálně řízená činnost u malých dětí vytváří robůtky bez citu, přílišným hodnocením pak vedeme děti k slepému cíli za každou cenu, vytváříme takzvané "cvičené opičky".

Hra je tu od toho, aby se vyzkoušelo, zažilo, je objevným a dobrodružným procesem. Umí to dnešní dítě?  Trochu se obávám, toho, co se nám zde rodí- děti se obávají svého projevu, protože musí být striktně dokonalý a precizní, tudíž nedětský. Jsme příliš synchronizováni touto snahou, generalizováni a vyžadujeme po našich nejmenších odlitky naší dokonalosti.

A ubezpečuji vás, že ani úderem zvonění a nástupem do školy se z dítěte automaticky nestává "malý dospělý", "starý-mladý".

Na závěr jedna perlička: Moje spolužačka v patnácti letech odmítala bruslit, že je to jako trapčus, tohle bruslení. Má kamarádkají pohotově odvětila okřídlené: "Každej se nemůže narodit do důchodu jako ty, Jarmilo"!