Nikdy v životě nezapomenu na modré oči mé tety Eli. Na moment, kdy se její oči zalily slzami, když se rozhodla odevzdat státu svůj zlatý řetízek s medailónkem Panny Marie, náušnice i snubní prstýnek. Výměnou za všechny své poklady dostala ledničku značky Admiral vyrobenou ve Spojených státech amerických. Samo sebou, jednalo se o použitou ledničku.
„Prodala jsem své vzpomínky“, řekla mi posmutnělým hlasem.
Není ale rozhodně sama, kdo s těžkým srdcem vyměnili zhmotnělou část svých vzpomínek za nějaké spotřební zboží. Na Kubě je hodně těch, kdo museli prodat státu své rodinné cennosti. Bylo to v šedesátých a sedmdesátých letech, když režim Fidela Castra akutně potřeboval zlato.
Část kubánského národ tak zůstala bez svých šperků a cenností, které se předávaly z generace na generaci, a které tím pádem měly pro lid nesmírnou hodnotu. Hodnotu, která se nedá vyměnit za ledničku, za peníze či za cokoliv jiného.
Jen tak pro zajímavost - věci, které Kubánci dostávali výměnou za rodinné zlato, byly ze zabaveného majetku. Pocházely z majetku těch Kubánců, kteří byli nuceni opustit svůj rodný ostrov. Bohužel jejich příbuzní, kteří zůstali, neměli nárok vzít si jejich majetek. Vše připadlo státu.
Sběr a výměnu zlatých předmětů měla na starost instituce s názvem „Úřad pro sběr cenných věcí“ a mám za to, že již neexistuje nebo se přejmenoval. Nikdo neví, co a jak se tehdy stalo s jejich zlatem.
Vláda zabavila, či „vyměnila“ lidem spousty zlata, ale i přesto zůstává Kuba chudou zemí, pyšnící se jedním z největších státních dluhů.
Poslední zpráva, kterou jsem zaregistrovala ve vztahu ke státnímu výkupu zlata, je z 5. února 2002. V ten den vyšel ve státních novinách Granma článek, který se týkal přesně tohoto tématu. Autor článku odkazoval na společnost Cimex. Psalo se tam, že společnost se zabývá ohodnocováním a výkupem šperků, zlata a vzácných kamenů a že sídlí na té a té adrese ve čtvrti Miramar v Havaně. Uvedené telefonní číslo se mi ohlásilo jako neexistující. Což mi také potvrdili na telefonní centrále.
Bohužel, zlato našich předků a s ním spojené vzpomínky zmizely neznámo kam. Zlí jazykové tvrdí, že si jej určitě odvezli bohové ze Sovětského svazu.
V současné době režim vážně zvažuje konkrétní plány na těžbu zlata v dolech s názvem Oro – Barita (zlatý prut), které se nacházejí ve vesnici Cobre na východě našeho ostrova. Pevně věřím, že se zlato našim soudruhům podaří najít a také doufám, že si jej tentokráte pro změnu neodvezou bohové z Bolivie, kteří se na projektu těžby mají podílet v rámci soudružské družby.
