Dael Mena
neprospěl v prvním ročníku střední geodetické školy, ale jeho rodiče ani
babičku to nijak nepřekvapilo. Vědí totiž, že Dael není studijní typ ani není
nijak chytrý a že do školy chodí jen pod tlakem rodiny. Neučí se a nedělá
úkoly. Jediné, o co má zájem, je trávit čas s kamarády - poslouchat s nimi
reggaeton, poflakovat se po ulicích, dělat si srandu a třískat se smíchy, hrát
atari a řešit módu.
Všem klukům dělá starosti, jak vypadají. Nosí vytahané kalhoty a předvádí se extravagantními účesy, které každý měsíc mění a přebarvují. Dael má na hlavě vystříhanou pruhovanou vlajku s hvězdičkami a Alain zčásti kubánskou vlajku a zčásti hlavu indiána z profilu. Ostatní pak nosí vzory poněkud surrealističtější. K jejich image patří i barva vlasů, náušnice a tetování a každý se také snaží vyniknout nějakými svými slangovými průpovídkami.
Puberťáci jako ti, kteří studují na stavební průmyslovce nebo jsou na přípravce pro studium na univerzitě, ale přitom chodí za školu, nemyslí na starosti, které mají jejich rodiče, ani si neuvědomují, že každý jedinec je ozubeným kolečkem v systému, na němž funguje celá společnost. Nevnímají ideologické slogany, které je obklopují, ani setrvačnost všedního života. Pláž a víkendové „pařby" je lákají více než rovnice, zeměpisné mapy nebo pH půdy. Budoucnost je pro ně v každém ranním svítání, a ne ve vlasteneckých výzvách vlády.
Vědí, že jsou. Cítí se sami a hledají společnost mimo domov. Diví se, že existují, a vyhýbají se řešení problémů i otázkám rodičů. Do školy chodí ze setrvačnosti a mají za to, že známky záleží na učitelích. „Proč se mám učit, co nechci, když mě zajímá Amerika?" říká Alain, kterého baví angličtina a fyzika.
Kluky z mé čtvrti nezajímá nic jiného než MP3 s reggaetonovými nahrávkami Elvise Manuela a Baby Lorese, ve kterých neexistují žádná tabu. Jsou lehkovážní a touží užívat si života na maximum. Co se však skrývá za vší tou frajeřinou, halasným předváděním a prázdnými, hloupými hovory?
Možná chtějí porušovat zavedené zvyklosti a s opojením tak proniknout do království zakázaného, ale nevědí jak ani kdy. Jsou příliš mladí a rozpolcení na to, aby přišli s nějakým konkrétním návrhem. Nevěří v oběti, v průvody ani politické slogany. Věk a zrcadlo stojí na jejich straně.
Dael a jeho kamarádi, jejichž hlasité pokřikování a smích je všude slyšet, se narodili v devadesátých letech. Jejich generaci nikdo tendenčně neovlivňoval na venkovských internátních školách, v zemědělských hnutích ani animovanými večerníčky ze zemí východního bloku. Snášejí frustrace svých rodičů, syndrom spojený s poloprázdnými obchody a turistickým apartheidem. Někteří z nich sní o voru či loďce, na které by utekli, a vypráví o strýci, co žije v Miami.
Křídla lásky, štěstí nebo zoufalství možná těmto havanským klukům v budoucnosti změní směr. Jednou snad naleznou odpověď na otázky, které si kladou jejich rodiče a lidé v blízkém okolí. Pro tuto chvíli je zatím chrání zeď snů.
