Na Kubě žije hodně jedinců, kteří se nějakým způsobem vymykají normálu. Novináři státního tisku se zhostili úkolu udělat s nimi rozhovor. K rozhovoru si pozvali Ortelia Santu María Garcíu, jenž je se svými dvěma metry a šestnácti centimetry největším mužem země a Arleila, který je se svou hmotností 605 liber nejtěžším mužem na Kubě. Také oslovili Pedra Gonzálese, který ve svých 81 letech jezdí po Havaně na kolečkových bruslích. Zkontaktovali pět sourozenců z Minas del Frío, neboť všech pět je mentálně retardovaných a nespočet dalších, jejichž jména by učinila tento výčet nekonečným.
Nikdy ale nikoho nenapadlo pozvat k rozhovoru Gumersinda, 85-ti letého černocha, který ještě před pár dny roznášel v Almaru zákazníkům přetlakované nádoby s plynem, s tím, že jedna vážila dvacet kilo. Výjimečnost Gumersinda není v jeho práci, kterou vykonával z důvodu potřeby, aby jednou za čas vydělal mezi 15 až 20-ti národních pesos, protože stejně náročné práce vykonává na Kubě vysoké procento důchodců, a to jen proto, aby měli co dát na stůl.
Co bylo na Gumersindovi zvláštní, byla jeho osobitost, neboť měl vlastní názor. Rád mluvil jasně a přímě. Tváří v tvář hovořil s kýmkoliv a to vždy s velkou důvěrou bez ohledu na to, co byl ten druhý zač. Mluvil, přestože okolní společnost se třese a má strach vyjádřit svůj názor, neboť může být sledována policií či některým ze spolupracovníků policie z řad občanů, kteří sami od sebe bedlivě pozorují a sledují postoje druhých.
Policie brala Gumersinda jako nenapravitelného a poslední dobou si ho již moc nevšímala. Proto Gumersindo dále nazýval věci pravými jmény: chléb chlebem a víno vínem. A jelikož byl nezávislý myslitel a říkal, co se mu zachtělo, tak ho nikdy státní tisk neoslovil, aby s ním udělal rozhovor.
Jednoho odpoledne, když seděl na zápraží svého domu, mi zavolal, aby mi vysvětlil, v čem je tajemství Kuby. S úsměvem jsem se vedle něj posadila a čekala, co mi řekne. Sdělil mi, že Kuba je experiment Severoameričanů a že Fidel Castro byl přes padesát let agentem CIA. Důkladně jsem se na něj podívala a nepřišlo mi, že by si dělal legraci. Dále pokračoval: „Nepřipadá Ti, že jediná reklama proti komunismu, která Američany nic nestála, je právě Kuba? A jaký byl asi tak návod na ukončení tohoto experimentu? Přece uvalení embarga. A co udělali pro udržení této reklamy komunismu? Zachovali embargo.“
Zeptala jsem se ho, z čeho vycházejí tyto jeho úvahy. A on mi řekl, že k tomuto závěru dospěl poté, co reflektoval veškeré dění, které kolem sebe viděl během 80-ti let svého života.
Gumersindo zemřel během spánku v pátek osmého ledna v ranních hodinách. Říká se, že ho nalezli zmrzlého v jeho skromném lůžku, zakrytého potrhanou dekou a s úsměvem na rtech.
Nejhorší na této události je to, že v podvečer před jeho smrtí mu jeho nejbližší sousedka řekla: „Této noci zemře spousta starých Kubánců, neboť jejich hladová těla nesnesou zimu během noci bez jídla.“
