Vrátil ses domů? Do vězení s tebou!

José Carlos Montero Ocampo byl jedním z jedenácti tisíc Kubánců, kteří v roce 1980 vnikli na peruánskou ambasádu a jedním z těch, kteří se následně mohli legálně přestěhovat do Spojených států amerických. José Carlos se usídlil v New Yorku, kde tři roky pracoval v bance. Zvykl si na severoamerický způsob života a cítil se v nové zemi velmi dobře. Ale jednoho dne, sám neví proč a jak, ho přepadla silná nostalgie. Zkrátka a dobře, při pohledu na záplavu mrakodrapů zatoužil po rodném kraji. Začal naříkat a lkát, že Spojené státy nejsou Kuba a že ze svého okna nemůže vidět Havanu.  Tak to pokračovalo dál a dál, až se mu myšlenka na Kubu natolik uhnízdila v srdci a hlavě, že už nevěděl jak z toho ven.

Není dobré žít v jedné zemi a myslet neustále na jinou, vzpomínal José Carlos když jsme spolu seděli u mě doma a on si vybavoval vše, co v danou dobu prožíval. Jednoduše jednoho dne objevil, že Kubu, rodinu, přátele, havanský záliv a moře nosí až přespříliš hluboko ve svém srdci. Přiznal se mi také, že když utíkal z Kuby pryč, myslel pouze na budoucnost, aniž by si uvědomoval silné pouto k minulosti, ke Kubě.

A tak jedno dne nasedl v New Yorku do letadla směr Miami. Neměl s sebou žádná zavazadla, pouze 50 listů papírů, které měl přitisknuté na hrudi tak, aby je všichni viděli Anglicky na nich stálo: “Chceme letět na Kubu”. Jeden z letáků poslal po letušce také pilotovi letadla a zbylé rozdal mezi spolucestující, kteří začali hned mezi sebou vzrušeně a neklidně diskutovat, neboť nevěděli, co se bude dít. Uprostřed všeho toho zmatku letadlo přeletělo floridský průliv, přesně tak, jak si to přál José Carlos. Skrze okénko letadla viděl, že i mraky se rozplývají a blázní radostí.

Bohužel na mezinárodním letišti v Havaně čekalo José Carlose velké překvapení: policejní agenti ho v mžiku obstoupili, nasadili mu pouta a naložili ho do připraveného auta. Během pár chvil se ocitl ve vězení. Holt, nedoletěl do své země, ale do země Fidela Castra. Zbytek této historie je tak divoký, že povídat o tom, co bylo pak, je pro José Carlose velmi silný šálek kávy.

José Carlos Montero Ocampo byl odsouzen na 20 let za trestný čin pirátství. Tři a půl roku po odsouzení byl jeho rozsudek zrušený samotným státním generálním prokurátorem Havany a v roce 1987 byl omilostněn.

Stejně jako si zvykal na život v New Yorku, snažil se nyní znovu zvyknout si na život na Kubě. Bylo mu dvacet tři let, práci nesehnal a manželka ho opustila kvůli údajné lehkomyslnosti a bláznovství.

Podobně jako tenkrát ve Spojených státech, začal opět propadat nostalgii. Výškové budovy Vedada mu připomínaly newyorské mrakodrapy a most přes řeku Almendares mu připomínal most v Manhattanu. V těch dnech komise OSN pro lidská práva dělala na Kubě rozhovory s Kubánci, jejichž lidská práva byla porušena. José Carlos si vystál frontu v hotelu Comodor a pověděl výboru OSN svůj příběh. Sdělil jim, jak trpěl ve vězení a to jen proto, že se vrátil domů. Při východu z hotelu byl znovu zatčen tajnou policií, která mu oznámila, že nyní bude zavřený tak dlouho, dokud “neshnije”. Skutečně se tak stalo. Sice ne navenek, ale zevnitř. Ve vězení si odseděl dvacet dva let a sedm dní. Prvního listopadu roku 2008 se dostal na svobodu.

Závěrem našeho rozhovoru mi José Carlos řekl: „Už se nesnažím přizpůsobit se životu na Kubě, už jen pluji jako špunt na mořských vlnách. Nemám občanský průkaz, ani žádnou možnost, jak opustit ostrov svobody. Mám už téměř padesát let a až nyní, více než kdy jindy, rozumím, jak hrozné je žít v jedné zemi a snít přitom o životě v jakékoli jiné, svobodné.“